Second Chance - (Pokračování Drunk)

-10-

*HARRYHO POHLED*: Niallův stav se nezlepšil, naopak se zhoršil. Radši odsud odjedeme a Niall si zajde k jeho doktorovi. Nemáme ponětí, z čeho to může být. Tohle na virózu nevypadá. Zrušili jsme pobyt zde a zarezervovali si ještě dnešní let do Anglie. Jsem fakt rád, že je to už dnes.

Ale...nečekal bych, že tu potkám Louise. Co tady proboha dělá? Sklopím pohled a Niall bolestně zaskuhrá. Pohladím ho po zádech a jdu k Louisovi.

„Eh...Ahoj." Řekne a nervózně přešlápne z jedné nohy na druhou. Neodpovím mu a jen čekám, co z něj vypadne. „Ty už odjíždíš?"

„Jo. Kamarád je nemocný, tak nemá cenu tu zůstávat." Hlesnu a prohlížím si ho. Vypadá to, že se sem dost hnal. Jeho dech byl neklidný a po čele mu stekla kapička potu. Cítím tu jeho typickou cigaretovou vůni a jeho modré oči jsou šedší než obvykle. To kvůli mně běžel až sem? Proč? Z jakého důvodu?

„Aha, tak ať mu je brzy líp." Přikývnu a hypnotizuji svoje špičky bot. Mezi námi panuje trapné ticho a nikdo z nás neví co říct.

„Harry.".. „Louisi." Řekneme naráz a on pokyne hlavou, abych mluvil.

„Už musím jít, abychom neprošvihli let." Jsem připraven odejít, ale jeho tichá slova mě přeruší.

„Nechci tě znovu ztratit." Mé srdce vynechá jeden úder a strnu v pohybu. Co to říká? Co je to za pocit, který cítím? Zavřu oči a svraštím obočí. Otočím se a vidím, jak se mu lesknou oči. Povzdychnu si a krátce se na něj podívám. Přistoupí ke mně blíže a podívá se mi do očí. „Prosím." Řekne tiše, i když sám netuší, o co prosí. Abych neodjížděl? Nemožné, musím odjed. Nechat ho ještě chvilku mluvit? Nevypadá, že by měl na srdci ještě něco. Abych mu dal ještě šanci? ...

Chytne mě za ruce, nepřestávaje se mi dívat do očí. Srdce mi buší jako o závod a potí se mi ruce. Proč reaguji takhle? Proč jsem vždycky tak neklidný, když je poblíž. Jestli se přiblíží blíž, nebudu moct odmítnout. Zblízka je ještě hezčí, než kdy jindy. Už chápu, proč jsem předtím neodolal jeho očím, jsou tak krásné a dokázal bych se v nich ztratit. To však nemám v plánu a sklopím pohled. On si však nedá říct a dvěma prsty mi je zvedne. Co chce udělat? Chce mě snad...
Lehce se pousměje a svými rty se přibližuje k mým. Polibek na rozloučenou? Můj tep se zrychlí a těkám pohledem mezi jeho ústy a očima. Tep svého srdce cítím až v krku a bojím se, že ho Louis uslyší taky. Dělí nás od sebe už jenom pár centimetrů. Seberu všechnu odvahu a lehce ho od sebe odstrčím. Zklamaně se na mě podívá a povzdychne si. Ignoruji, že se moje srdce zbláznilo, odstoupím od něj.

„M-Měj se Louisi." Hlesnu, otočím se a odcházím k mým přátelům. Pocítím pomyslnou bolest vycházející z mého srdce a zaženu slzy, které se mi derou do očí. Hluboce se nadechnu a vydechnu.

Nic ty pocity neznamenají, je to jen z lítosti. Určitě. Mé city k němu už dávno zmizely. Opakuji si v duchu.