Second Chance - (Pokračování Drunk)

-12-

Předposlední díl...
------------------------------

*HARRYHO POHLED*: Usmívám se na blonďáčka, který mě s unaveným úsměvem pozdravil. Opatrně jsem si ho vtáhl do objetí.

„Nejsem z cukru Harry." Zasmál se a já si oddychl, že je vše při starém. Jen jsem Nialla doprovodil na pokoj a nechal ho tam, aby se trochu prospal. Zavítal jsem do mého pokoje a posadil se na postel. Nevěděl jsem, co mám dělat. Ron měl hodinu, Bianca pracovala, Niall odpočíval...Rozhlížel jsem se po místnosti a uviděl složený stojan v rohu místnosti. Pomalým krokem jsem k němu přešel a rozložil ho. Nahlédl do skříně, jestli tam není i plátno. Bylo ještě zabalené, ale hlavní je, že je tu. Rozbalil jsem ho a postavil ho na stojan.

Po odchodu na vysokou jsem ty věci nechtěl nechávat doma. Sice nemám moc času na malování, ale teď mi to přišel jako ten nejlepší způsob zábavy. Vezmu do ruky paletu, na kterou jsem předtím nanesl barvy, vzal do ruky štětec a nezapomněl si nasadit sluchátka. Nechal jsem se unášet tóny písničky: Linger od The Cranberries. Má fantazie pracovala na plné obrátky a představoval si obraz, který se pokusím přemístit na plátno. Plně se soustředím na jednotlivé tahy, vše musí být bez jediné chybičky.

But I'm in so deep.
You know I'm such a fool for you.
You got me wrapped around your finger.
Do you have to let it linger?
Do you have to, do you have to let it linger?
Oh, I thought the world of you.
I thought nothing could go wrong.
But I was wrong, but I was wrong. Tiše si pozpěvuji refrén písničky, a když se zaposlouchám a uslyším, o čem se tam zpívá, tak se mi v hlavě vybaví jedna osoba. Zakroutím nad tím hlavou a soustředěně svraštím obočí a skousnu si ret. Na malou chvíli se odtáhnu, abych si ujasnil detaily obrazu, který má fantazie vyplodila.

Trvalo mi dlouho, než jsem to dokončil. Ale musel jsem se pochválit. Přeci jenom jsem si z hodin pana Stuarta něco zapamatoval.

-----------
Procházím se ulicemi a hledám nějaké místo, kam bych mohl zamířit. Do podniku kde pracuje Bianca, se mi moc nechce, nemám teď moc náladu si s někým povídat. Potřebuji někam, kde budu sám se svými myšlenkami. Nakonec usídlím na schodech před nějakým domem a ruce si zabořím hlouběji do kapes. Počasí zde na mě působilo velice depresivně, ale zase mě to donutilo přemýšlet. Hledím do dálky a vybaví se mi jedna vzpomínka.

„To co se včera stalo..." začal a típl cigaretu a hodil jí na zem. Chtěl jsem něco říct, ale Louis mi skočil do řeči. „Myslím, že bychom na to měli zapomenout."
„C-cože? T-ty na to chceš zapomenout?" řekl jsem zlomeným hlasem.
„Harry...ty si myslíš, že je to pro mě lehký? Není, ale...právě jsem dostal práci. Konečně jsem dostal možnost učit a...tenhle vztah by prostě nefungoval."
„Aha...takže je to kvůli tomu, že jsem tvůj student, chápu...Ale včera to bylo ještě v pořádku viď?" Řekl jsem mírně podrážděně.
„Ale včera jsem ještě nevěděl, že budeš můj student!" bránil se.
„Takže na mě změníš názor jenom kvůli tomu, že odteď jsi můj učitel. Fajn no!"
„Harry já..."
„Je mi to jasný! Jo oba dva na to zapomene. Co je komu potom, že možná jeden z nich má právě zlomené srdce hm?" řekl jsem a podíval se mu do očí. „Nic. Díky za vyřešení a...čáu."

Píchlo mě u srdce a donutilo mě to zalapat po dechu. Proč jsem si vzpomněl zrovna ne tohle? Pod přívalem dalších a dalších vzpomínek si složím hlavu do dlaní.

„Harry? Co tady děláš?"
„Přišel jsem za tebou." Řekl jsem opile a obmotal mu ruce kolem krku.
„Harry jsi opilý." Odstrkoval mě od sebe, ale chytl jsem se ho jako klíště a zabořil nos do jeho krku.
„Nejsem. To se ti jen zdá." Zamumlal jsem mu do krku a podíval se na něj. Povzdychl si.
„Kolik jsi toho vypil?" zavřel dveře.
„Trošičku."
„Měl bys jít domů a vyspat se.
„Ne. Chci tu být s tebou."

Vjedu si prsty do vlasů a zakroutím hlavou, abych ty vzpomínky zahnal.

Nakonec jsme se zastavili na lesní mýtině, na kterou krásně svítilo slunce. A Louis jelikož je to gentleman, tak si sundal kabát, rozložil ho na zem, abychom si na něj mohli sednout.
„Jak říkám. Je to tu romantické." Zachichotal jsem se a lehl si na jeho kabát. Louis se nade mě nahnul a pohladil mě po tváři.
„Jsi tak nádherný Harry." Široce jsem se usmál. Chtěl jsem ho políbit, ale Louisovi zazvonil mobil. Povzdychnu si a sáhnu mu do kapsy pro mobil a podám mu ho. Ale mobil nebyla jediná věc, kterou jsem vyndal. Byl to malý papírek. Vím, že je to Louisova věc, ale...podíval jsem se, co je na něm napsaného.

Pokus byl však marný. Bolest v mém srdci neustávala, spíše se zvětšovala.

„Dneska už možná zjistíme, kdo to byl Loui!"
„Vážně lásko, tak to je skvělé." Usmál se a políbil mě. „A až to zjistíme, tak tomu hajzlovi nakopu prdel."
„Loui. Je to někdo ze studentů a na ty nesmíš ani šáhnout."
„Ale...ty jsi taky můj student, takže." Mrknul na mě.
„Louisi, opovaž se šáhnout na někoho jinýho než na mě!" zkřížil jsem si ruce na hrudi.
„To bych si nedovolil." Mrknul na mě.
„Nesnáším tě." Naštvaně jsem ohrnul ret, ale nemohl jsem se ubránit smíchu.
„To je škoda, protože já tebe miluju." Chtěl mě políbit, ale já ho zarazil.
„Co jsi to řekl?" řekl jsem tiše a díval se mu do očí. Chytl mi obě ruce.
„Miluju tě Harry." Usmál se na mě a políbil mi hřbet ruky.

Teď už jsem to nevydržel a rozbrečel se. Dlaněmi jsem si zakrýval ubrečenou tvář a tlumil jimi vzlyky, které se mi draly z úst. Proč jsem si na to musel vzpomenout zrovna teď? Jednu ruku jsem si držel na hrudi a vydýchával se. Zhluboka jsem dýchal a snažil se zahnat slzy.
Nyní jsem nepřemýšlel o následcích ani o svých činech. Prostě jsem to udělal a doufal, že toho nebudu později litovat.

-to: Neznámé číslo-
Chtěl bych se sejít.
-Harry