The Living Death

4.

Ležela jsem na pultu a pozorovala Erica, který měl hlídku. Domluvili jsme si, že se budeme střídat každé tři hodiny. Uslyšela jsem už tak známý a nechtěný, chraplavý zvuk a jen si povzdychla.Eric chytil do ruky nůž a mířil před obchod.Bylo slyšet ,jak mu zapíchl čepel nože do hlavy a poté se vrátil zpět do obchodu.Koukl se na mně.

"Proč nespíš?"

"Bojím se.....Bojím se ,že už se neproberu."

"Ale když nebudeš spát,nebudeš mít energii na bojování."

"Jak to děláš ty?"

"Co?"

"Jak děláš ,že vždy usneš ?"

"Prostě jen zavřu oči a vypnu."

Zamumlala jsem si něco pro sebe a otočila se na druhou stranu.

Probudili mě zvuky. Napřed jsem tomu nedávala moc velkou váhu, ale pak jsem si uvědomila, že nespím v pokoji, ale na pultu a vše co se stalo nabyla jen noční můra.Rozhlédla jsem se po místnosti. Ikdyž byla tma obrysy věcí byli zřetelné.Eric spal na zemi s pistolí u ruky a já se konečně koukla ven.Bylo tam stádo ,nevěděla jsem, co mám dělat a tak jsem jen začala panikařit a jančit.

"Ericu!Ericu!Vztávej!Dělej,musíme vypadnout!"Po těch slovech se vyhoupl do sedu

"Kam?Co se děje?"

"Napadlo nás stádo , nebo něco takového ,musíme vypadnout .HNED!"

"Na střechu!"Jak se tam máme asi k čertu dostat?

"Kudy?"Neodpověděl a rozběhl se pryč ode mě.

Já mu byla samozřejmě okamžitě v patách.Vyšli jsme zadním východem ven a já až teď pochopila, že jsme v pořádný kaši, okolo nás nebyl jen jeden, nebo deset, ale bylo to obrovské stádo. Doteď jsem si naivně myslela že to je jen nějaká chřipka, která se za čas přežene, my se vrátíme zpět ke svým životům a až budeme staří, budeme o tom vyprávět vnoučatům, ale teď jsem si konečně pořádně připustila k tělu, že to co se děje, je opravdová katastrofa.

Eric už lezl na střechu a já jen nečinně koukala a snažila se vydýchat ten hrozný budíček uprostřed noci.

"Dělej!Nebo chceš, aby tě sežrali?" Jako bych se probudila, začala jsem šplhat po žebříku nahoru.

"Co se stalo?!" Eric si flustrovaně prohrábl své havraní vlasy.

"Já...Já....Sakra, já usnul."

,"To..Je v pohodě,žijeme ..."

"Sakra!" Kopl do nějakého ventilátoru na střeše.

'Uklidni se a nekřič, akorát je tím víc rozdráždíš!"

Spadl na kolena a začal brečet. Řekněme si pravdu, nejsem ten správný člověk na uklidňování a už vůbec ne na uklidňování kluků. I přes to jsem k němu přistoupila a objala ho.Chytil se mé ruky a rozbrečel se ještě víc.

"Co se stalo...že jsi z toho tak... "Koukl na mě.

" Moje rodina.....Oni zemřeli kvůli mně."Mám se ho ptát?

"Proč si to myslíš?"

"Měl jsem zrovna hlídku a já....Usnul tak, jako teď.....napadli nás a ....Jen já a sestra jsme stihli utéct. Tentokrát si to mohla být ty. "Rozbrečel se nanovo.

"Pššš....Uklidni se." Vzchop se.

"Já viděl jak...jak mé rodiče a
bráchu trhají....Zavzlykal...Za živa na kusy a nic jsem neudělal ,jen jsem jako zbabělec utekl!"

"Nemohl si jim pomoct."Hladila jsem ho po zádech.

"Mohl jsem za to, co se stalo. To já za to mohl."Sakra a co říct teď!

"Ochránil si přeci sestru..."Rozbrečel se ještě víc.

"Ne!Ani jí sem neuchránil,roztrhali jí hned druhý den, nemohla pokračovat v cestě...Byla na dně a já jí prostě nechal,bylo...Bylo mi ukradený co se s ní stane, prostě jsem od ní utekl.Ona...ona volala mé jméno když umírala...a já šel dál, ani jsem se neohlédl, bylo mi to jedno!"Nevěděla jsem co říct,ukápla mi slza.

"Pššš....Pšššš....Už neplač."To bude dobrý.