The Living Death

34.

"Jak to s ní vypadá?" Uslyšela jsem hlasy, když jsem se začala probouzet.
"Dítě jsme zachránili, ale ještě nemá vyhráno. Prošla si traumatem, který v sobě dlouho držela. Nezaručuji, že to nebude mít následky..."Znovu jsem usla.

"...Mohl bys... Mohl bys u ní chvíli zůstat? Musím jít za..."
"Jo jdi pohlídám jí." Uslyšela jsem odšoupnutí židle.
"Kdyby se vzbudila, zavolej. "
"Chmmm." To zavrčení mi někoho připomínalo, ale nevěděla jsem koho.
Slyšela jsem, jak se židle šoupe po podlaze. Pak už jen něčí dech. Skoro se nehýbal.
Bála jsem se otevřít oči, takhle jsem měla alespoň naději, že to byl jen špatný. Sen, ve kterém mě bolí břicho a smrdí to tu jako smrt.
"Vím, že už jsi vzhůru, poznám to."Chvíli jsem dělala, že to neslyším, ale po pár vteřinách jsem to vzdala a oči opravdu otevřela.
Dělalo mi problém zaostřit ,ale člověka, co seděl hned vedle postele jsem poznala. Byl to Daryl. Ten zrádce, co mi zachránil život. Takhle to zní celkem nevděčně, že? Divím se, že není na další výpravě.
Zhluboka se nadechl a vstal.
"Dojdu pro doktora."Všimla jsem si, že měl na sobě krev.
"Ne... Teď ne."Koukl se na mě dlouhým přemýšlivým pohledem a pak si znovu sedl na kovovou židli, překřížil si ruce a díval se na mě. Zamračila jsem se.
"Nedívej se tak."Položila jsem si ruce pod hlavu. Čekala jsem, že mi bude nadávat, kázat mi a dělat ze mě to nejhorší stvoření pod sluncem. Ale on to neudělal, jen mlčel a seděl... A hlídal.
"Daryle, potřebujeme tě..."Přiřítil se se Trevor. Byl vyděšený, ale když uviděl, že jsem vzhůru utnul se v půlce věty.Ti dva si něco vyřizovali očním kontaktem.Něco se mi nelíbilo,něco nebylo v pořádku. Daryl se rychlým pohybem vyšvihnul a mířil pryč z cely.
"Co se děje?"Zvedla jsem se na loktech, ale byla jsem okamžitě přišpendlená zpět pomocí Darylovi ruky.
"Ty! Lež a ani se nehýbej. Trevore, zůstaň tady."Poté celu, která ani nebyla moje velmi rychle opustil. Poslední, co jsem zahlédla byla jeho kuš, která byla předtím opřená o zeď a nyní se nacházela na jeho zádech.
Trevor si sedl nervózně na kovovou židli a poklepával si nohou. Vím, že přemýšlel o tom, že teď mohl být někde jinde a dělat něco jiného.
"Jak dlouho jsem byla mimo?" Zakoulel očima, skoro bych řekla, že jsem ho svou otázkou obtěžovala.
"Asi tři dny." Nepřestával si poklepávat nohou.
"Mohl bys přestat?" Na chvíli přestal, ale pak zase začal.
"Neříkej, že ti to vadí." Potřeboval si vybít zlost a já byla po ruce, pravděpodobně.
"Fajn, co máš za problém?" Svrštila jsem obočí.
"Nic... Vlastně mám problém, s tebou a tvým chováním. Akorát si tím svým záchvatem způsobila spousty problémů a zaměstnala lidi, kteří měli být někde jinde!" Vyplyvl jedovatě, měl pravdu,mé chování bylo... Bylo na hovno. Ale já chtěla opravdu umřít, vlastně to chci i teď.

Po asi pěti minutách ticha jsem slyšela výstřely a křik. Okamžitě jsem zpozornila a vystrašeně se koukla na Trevora.
"Co se děje?" Neodpověděl a běžel pryč. Proč mi nikdo nikdy nechce říct, co se děje?! Zvedla jsem se pomalu na loktech a následně si i sedla.
Měla jsem na sobě bílou košili, která byla od mé krve. Vstala jsem a chytila se kovové konstrukce postele. Podél zdi jsem vyšla na chodbu. Už jsem alespoň věděla, kde jsem. Byla to něco jako ošetřovna. V celém bloku jsem byla sama. Všude byla tma, což značilo buď brzké ráno, nebo večer. Podél zdi jsem se došourala až k velkým kovovým dveřím...

***
Hrozně mě těší vaše komentáře a jsem moc moc MOC ráda, že jste na tento příběh ani po dlouhé pauze nezapomněli.

Jo a byla bych ráda, kdyby jste si přečetli příběh od -KORKI- protože ten její příběh je úplná špica a věřte, že až si ho přečtěte, nebudete ani věřit, že jste bez něj mohli žít... (A ne, neprosila mě o reklamu, jen si myslím, že je škoda, že tak super příběh neznáte)

:333