The Living Death

21.

Seděla jsem vedle mrtvého Joshe  držela jsem mu hlavu,snažila jsem se ho probudit.Přece nemůže být konec.Musí žít.MUSÍ!
"Berem jí,nebo jí tu necháme?"Ozval se hlas za mnou,ale já to ignorovala.
"Berem jí, šéf si s ní už poradí."Jak to jako myslí?!Jaký šéf?Já nikam nechci!
"Pojď dělej!"Popadl mě jeden z nich za triko.Nepřítomně jsem sebou cukla a dál se věnovala mrtvému tělu,nechtěla jsem uvěřit,že je mrtví.
"Tak pojď!"Zkusil to znovu.Snažil se mě od něj odtáhnout, vzal mě pod paží a vytáhl na nohy.Byla jsem v šoku,brečela jsem div se neudusila.Protestovala jsem a nechala se táhnot.Něco jsem blábolila a křičela nesmyslné věty,které jsem nechápala ani já.
Viděla jsem,jak se k tělu Joshe blíží mrtváci,nemohla jsem dovolit, aby ho ožírali a cupovali jeho tělo,jako kus hadru.
"Ne!Pušť mě!"Začala jsem se konečně vzpírat a snažila se od něj dostat.Chytil mě kolem pasu a pořádně držel.Kopala jsem nohama kolem sebe.Hlavou jsem ho zasáhla do nosu.
"Ty krávo blbá!"Pustil mě a začal si utírat krev, která se mu spustila z nosu.
Rozběhla jsem se za Joshem,ale chytil mě ten druhý otrava,držel mě pevněji a surověji,než ten první.
"Kolikrát ti mám říkat, že si máš dávat pozor?!"Držel mě,jako bych nic nevážila,byla jsem úplně mimo,jediné,co mě zajímalo byl Josh.
"Pusťte mě!Nechte mě být!"Pořád jsem křičela.
"Umlč jí,je otravná."Řekl ten s rozbitým nosem.Nevzdávala jsem se,pořád jsem se snažila dostat se pryč.
"Tak květinko,teď se prospíš."Usmál se slizce.Dívala jsem se mu svými uplakanými očky do těch jeho zlích a plných zvrácenosti,vypadali,jakoby si jen hráli, jako by to byla jedna velká hra.
Ucítila jsem ostrou bolest na zátilku,pak jsem upadla do uklidňující tmy.
Probudila jsem se někde v místnosti,byla tu zima a smrdělo to tady,hlava mě bolela a byla jsem celá zkoprnělá,nevěděla jsem absolutně nic.
Když jsem si vzpomněla na Joshe,vehnalo mi to slzy do očí,ztulila jsem se do klubíčka a čekala na záchranu.Jaká je šance,že si pro mě přijdou?Ano, téměř žádná.
Vzlykala jsem a poslouchala to hrozné ticho co tu bylo,ale pak...
"Dave,to nemůžeš myslet vážně,je to ještě dítě!"zbystřila jsem a přesunula se z prostředka místnosti do rohu,jako by mě tady vidět nemohli.
"Ano,ale víš,co říkal šéf."To už bylo hodně blízko.
Otevřeli se dveře a v nich stáli dva muži,nevypadalo,nějak zajimavě,ale strach jsem z nich měla.
"Pojď."Ale já se ani nehla,akorát se začala více klepat.Jeden z nich si povzdechl a přešel ke mě.
"Když jim řekneš,co potřebují,postarám se o to,aby ti neublížli."Usmál se zoufale.Vzal mě a vytáhl na nohy.
Vedli mě úzkou uličkou,bylo tu dost lidí,vlastně jen muži,žádná dívka.Bojím se,bojím se moc!