The Living Death

35.

Vší svou silou jsem otevřela těžké kovové dveře se skleněným okénkem a dostala se na špinavou chodbu. Hlasy, křik a střelba se bribližovali tím, čím víc jsem pokračovala blíže k obytné části věznice. Normální člověk by zalezl pod peřinu, ale moje zvědavost byla silnější, stejně jsem neměla co ztratit.
Zajímalo mě, co se děje, proč se Daryl a Trevor chovali tak divně, tak nervózně.

Na zdi jsem uviděla viset nůž. Nože pověšené na zdech jsou rozmístěné po celém prostoru věznice, jako poslední záchrana, kdyby se cokoliv stalo. Sevřela jsem nůž pevně v ruce a dala ruku i s nožem podél těla. Světla nade mnou začala poblikávat, což znamenalo, že se něco děje v řídící místnosti, která byla asi dvacet metrů přede mnou. Odstrčila jsem se od zdi a přešla pomalu k druhé zdi. Střelba neůstávala, ba naopak ještě přibyla.

Dveře byli už jen pár metrů, ale já si potřebovala odpočinout. Na chvíli jsem zastavila. V hlavě mi tepalo a srdce mi nebezpečně rychle bilo. Kdybych se teď koukla do zrcadla, s největší pravděpodobností bych si myslela, že přede mnou stojí smrtka. Musela jsem pokračovat dál, věděla jsem, že kdybych si teď sedla, už bych tu zůstala. Pomalu jsem se začala šourat kupředu.
Když jsem se konečně dostala před dveře, za tlačila jsem na kliku od dveří a otevřela. Skřípající zvuk na chvíli přehlušil výstřely a křik, ale jen na chvíli. Slyšela jsem i přes ten hluk všude kolem pláč. Někdo tu byl.
Je tu někdo? Hah, jak originální, určitě by měl odpověďet : jo já, dáš si kafe nebo snad čaj?
Všude byla tma, Teda ne tak úplně. Viděla jsem světlo pravděpodobně z baterky. Zabouchla jsem za sebou dveře a po schodech šla dolů. Toto místo si moc dobře pamatuji. To já jsem tady před půl rokem rozpárala před očima Carla Lori břicho a tím ji zabila. Brzy mě čeká stejný osud. Schody byly z oceli a mřížky mezi nimi nepříjemně bodaly do nohou. Pevně jsem se chytla kovového zábradlí a začala scházet schody jeden po druhém. Dýchání a pláč bylo slyšet o něco hlasitěji a světlo z baterky bylo také jasnější, vlastně jsem se nacházela hned nad zdrojem světla. Pod schody se v klubíčku choulil malý chlapec. Oddychla jsem si při zjištění, že se zde nenachází žádný mrtvák a pomalu jsem se dostala až pod konstrukci schodiště.
Chlapec měl oči přikryté ručičkama a nohy těsně u těla.
To je v pořádku. Pomalu jsem si k němu sedla a objala ho. Chlapec, aniž by se na mě podíval mě obejmul. Byl to tak zvláštní pocit. Moje tělo, moje mysl ho chtěla ochraňovat, na ničem jiném nezáleželo, jen na tom, aby byl chlapec v pořádku. Celý se třásl, nevím, jestli to bylo zimou, nebo strachem, který se vznášel kolem nás. Asi od každého trochu. Hladila jsem ho po zádech a cítila přes tenkou vrstvu látky vystouplá žebra. Byl tu jen krátkou dobu, vlastně jsem neznala ani jeho jméno, vím jen to, že společně s jeho otcem ho přivezli teprve před čtrnácti dny, tam venku neměl moc příležitostí k tomu, aby se pořádně najedl. Přitiskla jsem si ho k sobě ještě blíž. Svým tělem jsem se ho snažila zahrát a on nevědomky zahříval mě. Uslyšeli jsme bouchání na dveře, stoprocentně nepatřilo lidem. Věděla jsem, že dveře byli zavřený dobře a že vlnu chodců udrží venku, ten kdo to ale nevěděl byl malý chlapec, co se mi tiskl na tělo. Sykla jsem bolestí, když mi nevědomky zmáčknul břicho,naštěstí svou ruku posunul o pár centimetrů dolů.

Trvalo to již několik hodin. Chlapec ve tmě usnul a jediný zdroj světla, baterka začínala chvilkama zhasínat. Chodci za dveřmi utichli a pravděpodobně si našli něco, co upoutalo jejich pozornost natolik, že odcupitali pryč. Několikrát jsem se snažila vstát a dojít nahodit generátory, které by rozsvítili věznici, jako vánoční stromeček, ale na to, aby se rozsvítilo bylo potřeba vynaložit spoustu síly, kterou já neměla.