RSo - příšerná dohazovačka (2016)

7.část

Chvíli mi trvá, než se vzpamatuji. Co jsem to sakra udělala. Říkám si pořád do kola. 

Pomalu odtáhnu ruku od té jeho a chytnu si čelo. Nene, tohle je jen slabá chvilka, prostě jen mám své dny, on na to zapomene, určitě.

"Eddy, ja vím..." začne pomalu, ale já ho přeruším.

"Parksi, prosím, nic neříkej. Zapomeň na to, nic jsem neřekla a jsem úplně v pořádku." rychle vstanu, zaplatím Rikovi latte a odejdu, bez rozloučení.

Cestou jsem chvíli běžela, dokud jsem stačila. Jen jsem nechtěla vidět, jestli jde za mnou. Byl to blbý nápad, neměla jsem s ním mluvit a už vůbec se tak snažit.

Doma zaklapnu dveře, odhodím tašku a stočím se do klubíčka na postel. Ani nezpozoruji, že je v koupelně Lindsy. "Nějak pozdě ne." vyjde z koupelny a všimne si mě. Klekne si vedle mě na zem. "Hej, stalo se něco?" nic neřeknu a schovám obličej do polštáře. Oči už mě pálí natolik, že začnu brečet. "Kris, co je ti?" odstrčí mě aby mi viděla do tváře a zarazí se. "Kris?" 

Sednu si, opři se o zeť a obejmu své nohy. Čelo opřu o kolena aby mi vlasy spadaly přes oči "Řekla jsem někomu o Derekovi." špitnu, mezi sebou říkám tátovi jménem, tak s ním mám aspoň o něco méně společného.

"Komu? A proč? A co všechno?" začne na mě chrlit otázky.

"Jsem až moc důvěřivá, až moc jsem mu věřila. Až moc jsem se otevřela." říkám sama sobě.

Lindsy mě obejme a začne hladit po zádech. Nechám si to líbit, jsem už prostě pískle.

***

Lindsy šla se svými spolužačkami nakoupit nějaké kostýmy na tanec. Já jít nechtěla, celý zbytek odpoledne jsem byla schovaná v posteli s notebookem a vymýšlela ten úkol pro paní Tomasovou. Přitom se snažila myslet na něco pozitivního.

Uslyšela jsem jak někdo klepe na dveře. Že by si Lindsy zapomněla klíče?

Vyhrabu se z postele a jdu bosky otevřít. "Něco sis zapomněla?" řeknu ještě než otevřu dveře. Jenže za dveřmi nestojí Lindsy, ale Parks. 

Nezmůžu se na slovo, je na něj vylekaně zírám. Proč je sakra tady?!

"Víš, Eddy, jsi vážně zlá holka... takhle utéct, když víš, že já utíkat nemůžu." vypadá vyčerpaně a křečovitě se drží svou zraněnou nohu.

"Cože?" jenom ze mě vypadne.

"Nemohl bych se na chvíli posadit?" trvá na svém.

Aniž bych něco řekla otevřu dveře víc, aby mohl vejít. Srovnám svou deku, aby se mohl posadit na postel. Sama se pak posadím na židli a nohama se opřu o rám postele. Nějakou chvíli je ticho, dost mě šokuje, že tu je...

"Hej Eddy, nebuď tak zamlklá..." zpříma se na něj podívám, nevypadá naštvaně, ani znechuceně. Ale vypadá přátelsky jako předtím. 

"Proč jsi sem přišel?"

"Protože jsi mě nenechala domluvit." pousměje se. "Než jsi odešla, chtěl jsem něco říct, ale ty jsi mi skočila do řeči." 

"Za to se omlouvám..."

"Nemusíš...Chtěl jsem jenom říct, že částečně vím jaké to je." řekne a začne si vyhrnovat nohavici zraněné nohy. Na koleni a nejmíň deset centimetrů dolů se mu vyjímá nepravidelně vlnitá jizva. Jen na ji zůstanu vykuleně zírat. "Táta byl vždycky velký alkoholik, před rokem se opil tak, že jsme se porvali, spadl jsem ze schodů, zlomil nohu a rozštípl koleno. Od té doby bydlím u matky."

"To mě mrzí, ale proč mi to najednou říkáš?"

"Proč?" nohavici si zase natáhne, vstane a přistoupí ke mě. "Proč ty jsi mi řekla něco o čem nerada mluvíš?"

"Asi proto, že ti věřím... jsem až moc důvěřivá."

"To jsi, a já taky. Dost už s těmi přetvářkami...  nás obou." usměje se a podá mi ruku "pojďme začít být pravými přáteli... A věř mi, na tvém místě bych neodmítl." chvilku sleduji jeho ruku. "Není tohle až moc formální?" namítnu. 

"Ale no ták Eddy, nekaž atmosféru." zažertuje.

Pomalu se dotknu jeho ruky, on ji zmáčkne a přitáhne si mě k sobě. Oba se začneme smát, i když není čemu, prostě jen z radosti, že je všechno dobré. 

"Jsem Christina..." po chvíli zašeptám.

"Christina..." zopakuje moje jméno.