RSo - příšerná dohazovačka (2016)

13.část

"Tohle neříkej, Eddy!" zničeho nic řekne Parks jiným hlasem.

Odtáhnu se od něj... "Ale.."

"Dost... neříkej takové věci... řece nemůžeš nenávidět člověka, kterého ani pořádně neznáš."

"Zastáváš se ho? Po tom, co ti tohle udělal?!" začnu se bránit.

"Spletl jsem se, nebyl to on... Byl to jiný ožralý idiot, co si na mě vyskakoval... Zajímala mě jenom tvá reakce... Adrian je můj kámoš... a je fajnovej... kdybys ho poznala, pochopíš... myslím, že by jste se k sobě perfektně hodily!" stojí si za svým, i když za nějakým slovem zaváhá... najednou se chová tak divně...

Vstane a otočí se ke mně zády. "Co?! Nechápu tě, proč tohle říkáš?" také vstanu.

"Jen vím, co si o tobě myslí..."

"No, to je další věc, kterou nechápu... Proč tak naléhá, abychom se viděli? ...A proč mě v tom nutíš i ty?!" tady něco opravdu nehraje...

Otočí se ke mně... jeho pohled není, jako Parksův, je ledový a neznámý...

"Dělám vše jen pro tvoje dobro...Věř mi, Eddy... Měla by sis někoho najít, už se neschovávat za knihy... zanechá to na tobě do budoucna stopy..."

"Jo?! I kdyby ano, někoho jako je on nechci. Takže mi nemluv do toho s kým bych měla chodit." už začínám být s psychikou na posledním žebříčku... O co tu jde? Co se tu děje? Něco je špatně. Ucítím jak mi vlhnou oční víčka.

Uchechtne se "Má o tebe zájem jeden z oblíbených kluků... a ty odmítáš? Jsi blázen!"

"Protože tu je někdo jiný..." řeknu úzkostlivě a pomalu k němu kráčím... musím něco udělat, zastavit tuhle nepříjemnou hádku... udělat z Parkse zase Parkse...

"Někdo, kdo mě chápe... kdo je jako já... kdo má talent... kdo je pohledný a chová se mile..."

Přistoupím k němu, chytnu kolem krku a přitáhnu si ho na své rty...

Chvilku tam jenom stojíme... Parks mě pevně stiskne paže a polibek obětuje...

Není možné, že jsem se k tomu odhodlala rovna teď a tady! Musím být opravdu psychicky mimo!

Po chvíli se Parks ale pomalu odtahuje.

"Ach Eddy, prosím...Ne, mě ne... Ještě mě neznáš tak jistě..." 

Propíchne mi oči pohledem "Nechceš přece minoně, co belhá jako kůň na porážku!"

"Už dost Adriane!" vyštěknu po něm... ani nechápaje, co jsem to zrovna řekla. Rychle si dám dlaně na pusu.

Nechápavě pozorujeme jeden druhého.

Parsk se usměje "Chovám se jako Adrian, že jo. Je mi to líto... ani nevíš, kolik toho máme společného... Odpoledne ti to vysvětlím..."

Otočí se a rychlím krokem odchází... 

"Parksi, počkej. Dneska odpoledne nemáme psaní... je pátek."

"Já vím..." houkne s klidem zase zpátky.

Cítím úzkost a bolest v břiše... nevím jak dlouho ještě zvládnu fungovat... Najednou mi dojde co jsem v jeden moment všechno provedla...

Pohádala jsem se s Parksem... pak ho políbila... a pak ho nazvala Adrianem... i když omylem...