RSo - příšerná dohazovačka (2016)

9.část

"Tak už mi to řekneš, kam mě to vedeš?" Zrovna jsme pocházeli kolem nějakých patrových budov.

"Jsi moc zvědavá Eddy, nech se překvapit." pomalu se procházel po chodníku s rukami v kapsách.

"Já vím, ale docela mě už tou tajemností děsíš." postěžuji si.

On se jen uchechtne "Co si o mně probůh myslíš?!"

"No nevím..."

Pak jsem jen mlčky koukala do země  a následovala ho.

***

Zastavil se před vchodem jednoho z patrových domů a začal prohledávat kapsy.

"To jdeme jako k tobě domů?!" došlo mi to.

"Ani ne, tady pobývám jenom v týdnu, na víkend jezdím domů za mámou."

Odemkl a podržel mi dveře. Pomalu jsem jimi prošla.

Následovala jsem ho do prvního patra, kde odemkl dveře s číslem 7. Otevřel je dokořán a čekal až projdu první. Nejistě jsem se na něj podívala, on se jen usmál a pobídl mě.

Vstoupila  jsem dovnitř a nevěřila svým očím... jen stěží jsem mohla hledět na všechny ta barvy.

Všude na zdech byly tisíce pláten s malbami a fotografie. Všechno to hezky hrálo do sebe a pokoj tak byl hezky prosvícený. 

Fotky a malby nejrůznějších témat... na většině byla příroda, na některých byli i postavy nebo zvířata, a některé malby byli jen krásně barevné.

"Páni." vzdychla jsem do prázdna. 

"Myslíš?" řekl Parks za mými zády. Otočila jsem se za ním "Studuješ taky kreslení, že?"

"Jo" kývl "Něco, co mě baví." usmál se.

Pomalu jsem  jsem přistoupila k jedné zdi a začala si prohlížet jednotlivé kresby. Přez všechny ti barevné malby mě zaujala jedna přesně nad postelí, jediná byla černobílá. Byla na ní postava dívky.

"To je?" nechápala jsem. Parks se také podíval.

"No, řekněme že se v mém světě objevil článek bez barev. a ˇšťouchl do mě ramenem.

"To mám být já?!" vyjekla jsem.

"A kdo jiný, ty pískle."

"To nejsem já, nemá brýle, a má fialové oči." protestovala jsem.

"Myslel jsem že taky studuješ kresbu, nepoznáš uměleckou nadsázku?!"

Vzal kresbu a začal ji popisovat jak nějaký učitel. "Brýle nemáš proto, aby byli vidět tvé oči a jedině barevné jsou protože..." otočí se na mě "U tebe nejvíc prokazují život... je v nich vidět inspirace."

"Inspirace?" nechápala jsem o čem to mluví. On se znovu podíval na obrázek.

"Ale je to nepřesné, dělal jsem to na slepo, protože nemám žádnou tvou předlohu a nevím jak vypadáš bez brýlí."

"A nebylo by lepší nekreslit mě vůbec?!" rýpla jsem si založila ruce na prsou.

"Umělec si může kreslit, co se mu zachce." škádlivě odsekne.

"Tak proto jsi mě sem zatáhl?! Abych ti stála modelem?! Tak to teda ne. Se mnou nepočítej."

"Fajn, fajn." vrátil obraz zpátky na zeď.

Ještě jsem se kolem porozhlédla po pokoji. Mou pozornost získala kytara opřená za skříní. "Tak ty i hraješ?"

"Tak nějak, proč?"

"Zahraj něco." pobídla jsem ho.

"Něco za něco, Eddy." rýpl si na mou maličkost. Pobídl mě, abych si sedla na velký sedací pytel vedle postele.

Parks si vzal kytaru a posadil se na postel. Seděl výš a já byla utopená v pytli. Jen jsem ho zvědavě sledovala.

"Fajn, když ti zahraju, ty mi tak dovolíš tě nakreslit..." podal svůj návrh.

"Ale proč?!" postěžovala jsem si.

"Protože chci." odsekl.

Povzdychla jsem si "Tak fajn, ale nic pro to dělat nebudu. Prostě tu budu jen tak sedět a ty si kresli co chceš."

"Nic víc nechci." usměje se.

Po chvilce začne drnkat na struny. Netrvá chvilku a mně dojde, že je to písnička od Linkin Park.

Hudba mi připomíná něco, co poslouchám denně. Možná to nejsou housle, ale já miluji strunné nástroje. Vždycky jsem si přála naučit se na kytaru nebo housle, ale neměla jsem šanci.

Potichu jsem tam seděla a poslouchala ten krásky zvuk Parksovi kytary...

Tohle bych do něj nikdy neřekla... ale, proč tedy studuje psaní?