RSo - příšerná dohazovačka (2016)

10.část

Parks odloží kytaru zase zpátky ke skříni. "To bylo... úžasné..." začala jsem a přerušila to ticho.

"Když to říkáš, ještě se mám co učit." posadil se zpátky na postel a zahleděl se na mě shora.

"Ale, proč teda místo psaní nestuduješ hudbu? Jsi v tom vážně dobrý.... víc než v psaní."

"Rád bych, ale s hudbou se tu váže i tanec a na ten já nemám. Navíc máma chtěla abych si vybral psaní, a malování jsem si vybral sám."

"Tak to by se snad mohla udělat výjimka..."

"Nemyslím, měl bych být rád, že jsem se na tuhle školu dostal, teď už se musím dostat z ní."

"Vždyť opakuješ psaní."

"Jen tenhle půlrok. Jestli udělám závěrečný test aspoň průměrně, můžu pokračovat v druháku."

"Pomůžu ti." řeknu sebevědomě.

Parks mi zase věnuje ten zlatý úsměv. "Jsem ti vděčný Eddy, děkuju."

Přejde ke svému psacímu stolu a začne se přehrabovat v šuplících.

"A teď jsem na řadě já." vytáhne skicák a tužky. Vrátí se zpátky ke mně.

"Tak, sundej si brýle." řekne nenuceně.

"Co?! Ne! Nikdy." schovám si obličej do dlaní.

"Eddy, neříkej že nedržíš slovo." řekne ironicky.

"Ty máš co říkat, sundej si je sám." kouknu na něj.

On tak učiní a ušklíbne se na mě. Bez brýlí mu vlasy padají do obličeje že je sotva vidět, nejradši bych mu tu ofinu svázala dozadu nebo aspoň připevnila sponkou.

"Jsi na řadě."

"To se ti lehko řekne, ty bez nich možná vidíš... ale já jsem bez nich úplně bezbranná..." zastěžuji si.
"Copak ty si je nesundaváš když jdeš spát?!" nadhodí.
"Jistě že ano, ale tu už je tma, takže nevidím tak jako tak." odseknu.
"No tak, bude to jenom chvilka, slibuju." pomalu ke mně natáhl ruku a brýle mi sundal.... A já byla totálně v rozpacích... zahalila mě opona plná rozmazaných barev. Jako by se Parksova postava vpila na papíře s vodou.
"Pane jo, kolik máš sakra dioptrií, nic přes to nevidím..."
Takže si je zkoušel nasadit... Moje brýleeeee!
"Hm, takže vidíš to samé, co teď já." postěžuju si.
Založí si ruce do kříže a opřu se o zeť za sebou.
"Prosím tě, Eddy... V klidu..." pomalu říká a já uslyším, jak začne tužkou jezdit po papíru...
***
Po nějaké době mě z přemýšlení o ničem vyruší vyzvánění mého mobilu... Tašku z věcmi mám hned vedle sedacího vaku... Nemotorně ji nahmatám a začnu v ní mobil lovit. Podívala jsem se na displej, kdo to může být.... A k mému překvapení jsem nic neviděla.
"Řekni, kdo je tam napsaný?" ukázala jsem mobil na Parkse.
S malým pochechtáním řekl že je to "Lindsy."
"Sakra." podotkla jsem a hovor přijala.
"Halo? Lindsy?"
"Kde sakra jsi?! Kris, přijď okamžitě sem na pokoj!!!" prolétlo mi ušima... Parks se znovu zachechtal, takže to slyšel.
"Proč?"
"Mám tu menší krizi, zítra píšu z historie hudby a absolutně tomu nerozumím, pomoooooc!" panikaří.
"A co to má se mnou co dělat?!" myslím, že už tuším, ale chci mít aspoň nějakou naději...
"Pomoz mi se to naučit... Prosiiiiiiiiiiiiiiiiiim."
Jak otravný a velice známý zvuk.
"Lindsy... Nech mě žít." řeknu sarkasticky.
"Opravdu prosím, Kris... Víš, že bych tě neotravovala, kdyby to nebylo tak důležité." piští mi do ucha.
Na konec si jen oddechnu "Fajn, fajn... Už jdu..." řeknu znuděně a típnu to.
"To byla tvá jediná kamarádka?" diví se Parks, ještě že nevím jak se tváří.
"Nikdo neřekl, že je jediná..." promnu si bolavé oči "A teď mi laskavě vrať ty brýle!" natáhnu před sebe ruku.
Vylekám se, když mě Parks vezme za ruku a přitáhne k sobě. Svět kolem mě se začne zaostřovat, když mi Parks sám nasadí brýle na nos. Jeho tvář je nebezpečně blízko.
"Budeme pokračovat příště." řekne.
Rychle se od něj odtáhnu...tohle je vážně divná situace plná dvousmyslů... "Fajn, a co si zatím nakreslil?" zajímám se. On taky vstane "Ukážu ti to až to bude hotové." odpoví.
"Fajn, to zní celkem děsivě."
Podá mi tašku a já ji váhavě přijmu...
"Tak já tedy půjdu... Vidíš, nejsi jediný, koho doučuju." zavtipkuju.
"Koho učíš radši?" jak zvláštní otázka...
"Ani jednoho." ušklíbnu se a otevře dveře k odchodu.
"Zatím Parksi."
"Brzy Eddy..."
Naposledy se na něj kouknu a pak pomalu zabouchnu dveře... A teď pryč z této trapné a zvláštní situace...