RSo - příšerná dohazovačka (2016)

12.část

Slyším hýkání raněného koně... všude je tma... jen v dálce je vidět samotný černý kůň... snaží se postavit na nohy, ale ještě tak trpí více... Sleduji jak k němu přechází silueta muže se zbraní... najednou se ozývá tvrdý smích... ale, než mu stihne přiložit zbraň k hlavě...

Probudím se.

"O. Můj. Bože." postěžuji si pro sebe a dotknu se hlavy... děsně mi pulzuje. Cítím se ještě hůř, než včera.

Kouknu se na vedlejší postel. Lindsy leží jako zabitá ve zvláštní poloze a pochrupuje. Vstanu a kouknu na hodiny. 5:45. Super... No co, spát už nehodlám, chce to jít na čerství vzduch.

V koupelně si podívám do zrcadla... Rozcuchané vlasy, zarudlé oči... pytle pod očima...

Sakra, klidně bych si mohla zahrát v nějakým hororu...

"Zamaskovat! Zamaskovat!! Zamaskovat!!!"

***

  Sedím na lavičce v parku... jako minule.  

Venku už začínalo být větší chladno, takže bylo ideální s vzít šálu... aspoň tak trošičko schovám svůj zdevastovaný obličej... cítím se vážně strašně...

Za všechno může Adrian! Proč mu vůbec odepisuju? To já si za to můžu... Neměla jsem se s ním už vůbec bavit...

'Promiň...' to je jediné, co řekl na tu včerejší zprávu... Ale já už mu nechci nic psát, chci být sama...

Být sama... Ač si to říkám, skoro pořád... trpím... Možná bych chtěla být sama, na zlomek vteřiny... Ale s útěchou, že někde za protější zdí je někdo, ke komu můžu jít a obejmou ho... A tak být klidná...

Někdy si přijdu jako pes... Když jsou samy, jsou nadšení, když se páníček vrátí domů. Vždy ho následují, a já doma nikdy nevydržím být v jednom pokoji sama... Když mám dobrou náladu...

Někdo, kdo by mohl být za protější zdí...?

Lindsy, ta má teď svůj svět... Nechápu proč je tak těžké se jí teď svěřovat... A je s ní ta Anie...

Máma je odsud strašně daleko...

Proč mám takové nutkání představovat si za tou zdí zrovna Parkse...?

"Ahoj Eddy!" Skočí mi kdosi před obličej. Uleknu se... "Hááááá!" až se převalím zády na zemi a nohami na lavičce...

"A-ahoj... Parksi..." řeknu pomalu s trapností stále na zemi.

"Ou, promiň, tak moc jsem tě nechtěl překvapit." Pomůže mi znovu se postavit na nohy.

"V pohodě, ale nemusel jsi mně překvapovat vůbec." řeknu potichu a znuděně.

"Páni, dneska nejsi moc v náladě..." posadí se vedle mě... 

"Já vím, promiň, špatně jsem spala..." Konečně si ho můžu prohlédnout... Proč má sluneční brýle?

"Nemyslíš si, že je docela zima na sluneční brýle?" nechápu.

"Jo to, nooo víš... taky jsem se špatně vyspal, a nevěděl jsem, jak zamaskovat ty pytle pod očima..." začne vysvětlovat váhavým hlasem.

"Chápu..." dnes je nejspíš den blbec nejen pro mě...

Po chvilce ticha už to nevydržím... "A co ta kresba... už jí máš hotovou?"

"No víš, chci v tom vždycky pokračovat jenom s tebou... aby to bylo opravdu přesné..." 

"Zas tak s tím nepřeháněj..." uchechtnu se.

"Hele, Eddy...?" osloví mě... kouknu se mu do tváře... v ten moment začne foukat silný vítr, který mu odkloní vlasy a já si všimnu té nafialovělé barvy u jeho pravého oka... Chvíli mě ochromí šok.

"Parksi... co to...?" pomalu se natahuju po jeho brýlích... Parsk se vzdává a nechá mě, mu je sundat.

Oči má přikované k zemi... pravé oko více přivřené, kvůli velkému monoklu kolem něj...

"Kdo? ...kdo ti to udělal?!"

"To? To nic není... je to jenom... Barva! Jo, jenom barva, maloval jsem." odstrčí od sebe mé ruce.

"Tak barva říkáš?" chvilku jen tak sedím a pozoruji ho... vezmu dobrou příležitost a bleskově do toho monclu lehce šťouchnu...

"Auu, sakra Eddy... tohle už nedělej..!" chytne si tvář do dlaní.

Naštvaně si založím ruce na prsou. "Tak barva jo?! To musel být teda pěkně bojový druh..." řeknu a podrážděně si ho měřím.

"Fajn, nebyla to barva, jen jsem na to nechtěl upozornit." řekne podrážděně zase on.

"Tak kde se ti to stalo?"

"...Včera večer... v jednom klubu..."

"Indigo?"

"Jo, přesně, jak to víš? Byla jsi tam?" tak to musí být hodně oblíbený klub.

"Ne... Tak kdo ti to udělal?"

"Jeden kluk... taky ze třeťáku... naštval mě... tak jsem mu vlepilo a on mi to oplatil... to je vše."

Hned mi blesklo v hlavě... "Adrian?!" a on se na mě udiveně podívá.

"... jo... jak to víš?" řekne potichu.

Nevím přesně z jakého důvodu se porvali... nechci to ani vědět... ale jedno je jisté... všechno je to moje vina...!

Lehce se dotknu jeho vlasů... v hrudi mě svírá lítost a úzkost... bolí to... a jeho určitě taky.

"Ach, Parksi... je mi to líto..." zašeptám a pomalu ho obejmu...

"I když jsem ho nikdy nepotkala... už teď vím, jaký Adrian opravdu je... bezcitný a krutý člověk!"

Řeknu si spíš jen pro sebe, ale není možné, aby to Parks taky neslyšel...

Taky omotá kolem mě své paže... a já jednou rukou lehce hladím jeho vlasy v okolí jeho monoklu...

Tohle Adrianovi neodpustím, nezaslouží si nic... nezaslouží si Lindsy... kdybych mu to jen mohla vpálit do očí...

Nenávidím člověka, kterého jsem ještě ani nepotkala... nenávidím ho kvůli Parksovi... nenávidím ho kvůli sobě...!