Deník Vall

Úterý

Dylan: Dobré ráno, lásko:*

Vall: Dobré?

Nic mi nedochází, vůbec nic. My spolu chodíme? Nebo ne? Řekla bych, že on si to teda myslím. Je to bruneťák s modrýma očima, takže je k sežrání, ale opravdu nevím, jestli to chci. Se zamotanýma myšlenkama jsem šla do koupelny, kde jsem byla půl hodiny, hrůza. Udělala jsem takové ty základní věci a vyšla. Zase jsem potkala Miu. Usmála se na mě a zrychlila krok.
,,Ahoj."
,,Čau, hele Vall?" šeptla.
,,No?" usmála jsem se.
,,Ty chodíš s Dylanem co?"
Teď nastala situace, kdy mi úsměv zmizel a já nevěděla co říct. Jen jsem koukala do blba a vypadlo ze mě jen blbé:
,,Proč?"
,,No..."
,,No? Řekni mi to." Prosils jsem ji.
,,Víš..."
,,Nevím, dokud mi to neřekneš." Přerušovala jsem ji.
,,Dobře, Dylan se mi líbí no."
Moje brada sakra rychle spadla dolů. Nevěděla jsem co říct, už podruhé.
,,Aha.. Promiň, já.. si musím něco zařídit." Řekla jsem a odpojila se od Mii. Bloudila jsem ulicemi. Vůbec jsem se neobtěžovala jít do školy. Bylo už něco přes devátou a já byla pořád ve městě s batohem na zádech. Přišla mi zpráva. Katie píše.

Katie: Ty jsi nemocná?

Vall: Ne, jsem ve městě.

Katie: Nenee, co tam?

Vall: Nechci vidět Dylana.

Katie: Fakticky jo? Kámo, jako by to tušil. Kouká se na mě.

Vall: Tak ať.

Katie: Nepříjemná bejt nemusíš.

Vall: Promiň.

Katie: Jasně, cajk.

Vall: Do školy ale fakt nejdu.
Zobrazeno 8:27

Sedla jsem si do parku na lavičku a dívala se na auta, která projížděla na silnici přes řeku. Byla strašně zajímavá. Padla na mě únava a já jsem usnula. Někdo mě probouzí. Pokouším se zaostřit. Martin, no tak ten mi tady fakt nechyběl.
,,Vall, vzbuď se.."
,,Nesahej na mě, jsem vzhůru!" Řekla jsem otráveně.
,,Klid, jen jsem nechtěl, aby jsi tady spala jak nějakej bezďák."
,,Dík" nahodila jsem falešný úsměv.
On se usmál, pohladil mě po vlasech, já mu strhla ruku dolů. Otočil se a odešel. Slizoun jeden. Co si to dovoluje mě tak oslovovat?! Prý bezďák, pff. S mojí leností jsem se vůbec nechtěla zvedat, tak jsem tam jen tak ležela a koukala do blba. Zase mne zaujala auta, která jezdili na druhé straně řeky. Docela mě omamovala. Vůbec nic mne nezajímalo, jen ta auta. Po chvíli jsem se vrátila zpět do reality a vstala jsem. Poté jsem vytáhla mobil, abych se podívala na čas.
,,Co? To už je tolik?!" Řekla jsem nahlas a lidi co procházeli se na mě otáčwli. Bylo 13:30. Spala jsem přes pět hodin, hrůza. Vyšla jsem, ani nevím kam, jen jsem prostě šla za nosem. Kopala jsem do listí a užívala si to. Najednou jsem nekopla do listí, ale do člověka, který měl v uších sluchátka a koukal do blba, ale rozhodně ne na mě. Měl kapucu, takže jsem ho nepoznela.
,,Promiňte." Šeptla jsem.
,,Vall? Vall ********?!" (Nechci, aby jste věděli mé příjmeníxd)
,,Ano? Znáš mě?!"
,,No jasně!" V tom si sundal kapucu. Byl to Honzík. Můj kamarád z dětství. Odstěhoval se a proto šel na jinou školu zhruba v první třídě. Ne, že bych zapomněla, ale už jsem tolik nevnímala to, že tu není.
,,Honziso?" Řekla jsem roztomilým a zároveň překvapivým hlasem. Ano, opravdu jsem mi říkala Honzisa. Vymyslela jsem to když jsme byli malý a do teď se mi to líbí.
,,Jop, jsem to já." Nastavil ruce na objetí a já mu do něj padla. Byl asi o dvacet centimetrů větší, ale mně to vůbec nevadilo.
,,A jak ž.." chtěl něco říct, když mě držel v objetí.
,,Vall?!!!"
Otočila jsem se. O muj bože. Dylan.
Rychlým krokem se blížil k nám a já věděla co nastane, vrazí mu pěstí.
Chtěla jsem ho uklidnit.
,,Uklidni se zlato, to je můj kamarád z dětství. Honzík." Představila jsem ho. Honzik mu nastavil ruku na přátelské představení, ale Dyl jen odsekl.
,,Kecáš."
,,Nelžu a přestaň." Zatrucovala jsem. Aby si mě usmířil přitáhl si mě k sobě a Honzíka si prohlídl od hlavy k patě.
,,Neprohlížej si ho." Snažila jsem se říct do jeho ramena.
,,Nechtěl jsem dělat problémy." Začal Honzisa.
,,Nic si neudělal, v pořádku." Ujistila jsem ho.
,,Tak já pujdu. Písnem si."
,,Ahoj Honzí." Zakřikla jsem mile když byl na odchodu. Jen zašel za roh odstrkla jsem Dylana a začala se vyptávat.
,,Co to sakra bylo?!"
,,Bych se měl ptát spíš já tebe ne?"
,,Ne." Odsekla jsem, otočila se a odcházela a tím ukončila náš rozhovor. Popoběhl za mnou a políbil mě na krku.
,,Neusmíříš si mě." Zašeptala jsem.
,,Ale joo" řekl roztomile a začal si mi hrát s vlasy.
,,Hroznej si" zasmála jsem se a dala mu pusu. Poté jsem odešla domů a hned jsem mířila k posteli.
,,Co ve škole?" Zeptala se mamka poté co vešla do pokoje.
,,Dobry." Zahučela jsem do polštáře.
Zase nepřečtené zprávy, tentokrát jen od Honzíka.

Honza: Promiň, já nevěděl že..

Vall: Není to můj kluk:)

Honza: No, ale stejně promiň.

Vall: V pohodě.

Honza: :)
Zobrazeno 15:03

Ani jsem nevnímala, že odepsal a s mobilem v ruce jsem usnula.

Na začátek chci říct, že jsem smazala Virtuální realitu. Nelíbilo se mi to, tak to šlo pryč. Snažím se začít psát delší kapitoly u Deníku, začíná se mi to dařit. Doufám, že se část líbila.
Vaše Vall❤