Já nejsem ty

20.

,,Nevěděl jsem jak ti to mám vysvětlit."řekl Kyle.
,,A teď víš?"odsekla jsem a podívala jsem se na něho.
,,No..."opakoval pořád dokola Kyle.

,,Prostě jsem jim pohrozil, že už jsem volal policii. ,,To je vše..."řekl Kyle. ,,Nic víc v tom nehledej."

Otočila jsem se zády k němu, nadechla jsem se a otočila se zase zpět.
,,Tak fajn...dobře. Věřím ti..." řekla jsem a obejmula ho.

Šli jsme zpět k lavičce.
I když jsem jeho historce (uplně nesmyslné historce) nevěřila, tak jsem se celou dobu snažila, aby to vypadalo, že ano. Nechci ho stratit. A co když opravdu mluví pravdu? Ne! Nebudu se o to zajímat.

-----------------------------------------------------------

Asi po hodině a půl přišel komisař.
,,Nakonec vás u soudu potřebovat nebudeme. Už pro vás slečno jedou rodiče."
,,Dobře, děkujeme" řekla jsem a podala ruku komisaři.

Za chvíli tu byli rodiče. Zabalili mě do deky a odvedli do auta. Ani se mě neptalali na otázky typu:
Pane bože, jak se ti to stalo?
A jak to, že si jela autem bez našeho svolení?...atd...

Dojeli jsme domů. Bylo asi čtvrt na jednu. Babi mě přivítala s teplou polévkou a s čajem. Pak jsem si šla s telefonem lehnout do postele.
Pět stracených hovorů a deset SMS od Laury.
Do pokoje přišla mamka. Přikryla mě mojí velkou černo-bílou peřinou a pohladila mě po vlasech.

,,Nic neřekneš?"zeptala jsem se.
,,Radši se neptám...teď se musíš vyspat."odpověděla, dala mi pusu a odešla.

Převalila jsem se na bok a usnula.

Zdálo se mi, že se v mém pokoji střídají situace, kterým dosud nerozumým.
To zmizení René, napadení toho kluka, komisařovi úplatky...

------------------------------------------------------

Po chvíli jsem se vzbudila. Byla jsem strašně zpocená. Šla jsem do koupelny opláchnout si obličej.
Pak jsem šla do kuchyně natočit si šťávu a sedla jsem si na své místo u stolu.

,,Už je ti lépe?"zeptal se táta, který právě vyšel z pokoje.
,,Jo, je to mnohem lepší."řekla jsem, i když to o moc lepší nebylo.
,,Tak to je dobře...Jo! A abych nezapomněl, byla tu jedna holka z tvý třídy, říkala, že se jmenuje Laura."

,,Ona tu byla?"
,,Jo, ale ty si spala, tak říkala, že jí máš zavolat."
,,Dobře, díky."řekla jsem a šla jsem si pro telefon.

L: Haló? Emmo?
Já: Ahoj...
L:Tak , jak ti je?
Já: Jo, je to už lepší... vlastně ne, není to o moc lepší.
L:Můžu za tebou přijít? Musíš mi všechno říct.
Já: Jo, budu ráda, když se stavíš.
L: Dobře, za dvacet minut jsem tam...