Vrazila jsem do něj - Dramione

Kapitola 1 - Prší, prší, jen se leje

„Ronalde, přestaň se cpát a aspoň na chvíli mě poslouchej!" vyjela Hermiona Grangerová na Rona Weaslyho poté, co mu už pěkných deset minut přednášela na téma „Eseje do přeměňování bys měl dělat včas", když zjistila, že ji Ron okázale ignoruje, dokonale zaměstnán kuřecím stehýnkem s bramborovou kaší.

„Hohe?" překvapeně vzhlédl již výše zmíněný a všem okolosedícím se tak naskytl ne-moc-pěkný pohled do jeho úst.

„A ještě ke všemu jsi takové čuně!" Hermiona byla jen pár krůčků k výbuchu. Poslední dobou ji všichni její kamarádi jen štvali, nikdy ji neposlouchali a chodili za ní, jen když potřebovali pomoct s nějakým úkolem.

„Phomiň, Hehmiono. Híkalas něco?"

„Ano, říkala, ale to je tobě evidentně úplně jedno!" Prudce vstala a ráznými kroky si to mířila pryč.

„Hermiono, kam jdeš?" zavolal za ní Ron, teď už s prázdnou pusou.

„Kam by asi tak chodila. Do knihovny přece, ty troubo," odpověděla mu spolužačka Levandule Brownová místo Hermiony.

A skutečně, Hermiona si to opravdu hasila do knihovny. Stále nahněvaně odhodila školní brašnu na stolek, usadila se do pohodlného křesílka a otevřela si Kouzelník a jablko, knihu ač humornou, přesto dotýkající se vážných témat, jakými jsou omezování a leckdy i úplné zákazy kouzlení kouzelníkům, kteří „nedostatečně dokazují svou víru", v islamistických zemích.

Zabořila nos do knihy. Začetla se a cítila, jak z ní zlost pomalu vyprchává a ona se postupně uvolňuje. Byla tak soustředěná, že si ani nevšimla, jak čas plyne. Probral ji až zvonek na hodinu.

Hermiona se tak lekla, až rychle vyskočila z křesílka, přičemž jí kniha, kterou si prve položila na klín, spadla ke kotníkům a vazba vypadla z desek. Hermiona sprostě, ale tiše zaklela. Popadla brašnu, sehla se pro knihu, byla tak rozrušená, že ji ani neopravila, a zpanikařila. Co je teď za předmět? Jasně, obrana proti černé magii. Ale vždyť učebna je téměř na druhém konci hradu! Bude trvat nejméně deset minut, než se tam dostane, a to nepočítá měnící se schodiště. Na Snapeovu hodinu si nemůže dovolit přijít ani o pět vteřin pozdě, natož o deset minut! To ne, to ne, to ne. U Merlina, co teď? Přece si nevyfasuje dva měsíce školního trestu, které by jí bezpochyby Snape uložil! Mohla by zajít na ošetřovnu a přesvědčit madam Pomfreyovou, že je jí špatně. Ne, ne, hned by ji prokoukla. Mohla by jít k Hagridovi, ten by ji určitě pochopil. Ne, to taky ne, vždyť ten má hodinu. Mohla by zapadnout do díry v schodišti a zlomit si nohu. Mohla by utéct. Mohla by skočit z astronomické věže. U Merlina, co bude dělat?

Hermiona se několikrát zhluboka nadechla a vydechla. Srdce jí pomalu přestávalo bít jako o závod. Hermiona se usmála, aby si dodala odvahy. A pak se nekontrolovatelně roztřásla. Zradila ji kolena a ona se sesypala. Ztěžka dopadla zpět do křesílka. Tohle se jí ještě nikdy nestalo, že by nestihla Snapeovu hodinu a musela čelit jeho hněvu, a tak nevěděla, co má dělat. A protože to byla Hermiona, vždycky vzorná žačka, co vždy chodí včas, sesypala se. A pak se, úplně jako miminko, rozbrečela.

„Co to sakra se mnou je? Vždyť se nic tak strašného nestalo. Proč tu bulím jak želva? O nic přece nejde! Hermiono, ty jsi tak blbá. Proč to děláš? Okamžitě přestaň!" nadávala si v duchu.

Takže, teď se uklidní a půjde ven. Ano, přesně tak, půjde za školu. Jednou si to snad dovolit může. Zmijozelští chodí za školu téměř neustále. Často je vídala, jak si jen tak, jakoby nic, prochází Vstupní síní a míří ven, na školní pozemky. Pokaždé se snažili být nenápadní, ale zároveň působit ležérně, jako by se nechumelilo. Hermioniným očím však neušlo nic. Jenže ostatním zjevně toho ušlo hodně. Nebo si aspoň nikdy nevšimla, že by je, kromě ní, pozoroval i někdo jiný. Na hodinách potom chyběli, a tak si Hermiona dala pět a pět dohromady.

Pomalu se zvedla. Kolena už ji zase poslouchala. Kouzlem Reparo spravila knihu a pomalým krokem se vydala směrem ven.

Venku byl teplý říjnový den. Zapovězený les ve světle slunečních paprsků vůbec nevypadal strašidelně, naopak, stromy pohrávaly všemi barvami a les tak působil až poeticky. Z hradu byla vidět Hagridova bouda, která svým pohádkovým vzhledem do okolí víc než sedla. Na jezeře se odráželo blankytně modré nebe, na kterém si hovělo sluníčko. Hermionu napadlo, že je to možná letos naposledy, co ho vidí. Pak se nejspíš schová za mraky a neukáže se celou sychravou zimu.

Hermiona se musela opravdu upřímně usmát, když ji sluneční paprsky polechtaly na tváři, jen co vyšla z brány. A nejspíš by jí to i zůstalo, kdyby nefoukal takový vichr. Úsměv jí na rtech okamžitě zmrzl, jen co se do ní vítr opřel a málem ji zatlačil zpět.

„Tybrďo, to je aspoň stokilometrová rychlost!" řekla Hermiona nahlas. Překvapilo ji, jakou sílu vítr měl. A je po pohodě, pomyslela si. Sklonila hlavu a zachumlala se do školního hábitu. Snažila se prorážet si větrem cestu až dolů, k famrfpálovému hřišti. Proč jen si nevzala něco teplejšího? ptala se sama, když byla v půli cesty. Tenký hábit byl oproti tomuto vichru, který s ní smýkal tam a sem, sem a tam, opravdu nic.

Zároveň nad obzorem spatřila mraky. Ty mraky byly tmavě šedé. Ty mraky vypadaly zlověstně. Ty mraky byly opravdu velké. A ty mraky se rychle přibližovaly.

„Hlavně ať z nich nezačne pršet!" zaprosila Hermiona nahlas. Spíš to zakřičela.

Horko těžko došla k hřišti. Prorážet si cestu větrem bylo opravdu namáhavé a ona byla opravdu vyčerpaná. Na tribuně zahlédla tři malé postavičky. No jasně, Zmijozelští, jsou tu zas. Hermiona pomalu došla k jedné z obručí, opřela se o ni a svezla se dolů. Vlasy, zcuchané větrem, se jí přilepily k obličeji. Odhrábla si je, aby mohla vzhlédnout, když vtom přes krajinu přeletěl stín. Zvedla tvář k nebi. Mraky už byly tu. Slunce už bylo nadobro pryč, schované za tou šedí. Hermiona se na ně zoufale dívala a modlila se, aby se nestalo to, co se za okamžik stalo. Spadly první kapky. A další. A další. Začaly padat hustěji, až byl déšť tak hustý, že kapky vytvořily neprůhlednou clonu a Hermiona neviděla na víc než pár metrů před sebe.

„No doprdele," upřímně zanadávala Hermiona a rozběhla se směrem ke kabinám. Než udělala prví tři kroky, byla promočená na kůži. Byla si jistá, že kdyby se teď vyždímala, naplnila by celou vanu.

Celé hřiště se během minuty proměnilo v bahenní lázeň. Bahno bylo na některých místech tak hluboké, že se Hermioně bota zanořila do bláta až po kotníky a ona ji těžce vyndávala s hlasitým mlask. Což samozřejmě její postup ještě víc zpomalovalo. Radši ani nepomyslela na všechny ty knihy, co má s sebou. U Merlina, vždyť se všechny rozmáčí! To nepůjde spravit ani tím nejlepším kouzlem! Ne, ne, ne, do háje, NE!

Hm, přece na ně pomyslela. Přinutila se plně se soustředit na to, aby se dostala co nejdřív ke kabinám.

Konečně stála u dveří a pokoušela se je otevřít. Nešly. Začala na ně bušit, jako kdyby to pomohlo.

Ale ono to opravdu pomohlo. Zevnitř jí někdo otevřel a ona, stále ještě opřená o dveře, mu omylem vpadla do náruče, jakmile se dveře otevřely. Síla nárazu byla tak silná, že se oba svalili na podlahu.

„Pardon, pardon, já, omlouvám se, nechtěla jsem-" zarazila se uprostřed věty, když zjistila, po kom se to vlastně válí. Rychle se z Draca Malfoye odvalila, vstala a zabouchla dveře. Otočila se a sledovala, jak se Malfoy pomalu škrábe ze země.

„Tak to byla teda šlupka, Grangerová."

Zdravím, zdravím, zdraví vás autorka:-D Chtěla bych podotknout, že je to moje úplná prvotina jak v tomto žánru, tak na Wattpad. Proto doufám, že si to aspoň někdo přečte a ocením kritiku, protože, jak už jsem řekla, je to moje první povídka na Wattpadu a zároveň moje první Dramione povídka.