Vrazila jsem do něj - Dramione

Kapitola 7

Zabini místo odpovědi jen poplácal na místo vedle sebe: „Pojď si sednout k nám, Draco."

Malfoy předstíral, že nad tím chvíli uvažuje, a pak se zvedl a posadil se vedle Zabiniho, naproti Hermioně.

„Tak co vy dva tady? Vrr!" otravoval dál.

„Ále, měli jsme takovou menší nehodu v knihovně..." zkusil ho odbýt Zabini. Neúspěšně.

„Jakou nehodu? Co se stalo?"

„Řekněme, že Hermiona... eeh..."

„Prostě jsem na sebe shodila celou polici, i s knížkama," dokončila Hermiona za Zabiniho, aniž by věnovala pozornost tomu, že jí říká křestním.

Malfoy obdivně (nebo spíš posměšně?) písknul. „Tak tos teda musela být hodně šikovná." Tohle už bylo pošklebování určitě. „Pořád ale nějak nechápu, co s tím má co do činění Blaise."

„Blaise zastavil tu polici, aby na mě nespadla," vyjasnila mu to a už asi podesáté se toho večera na Zabiniho vděčně podívala.

„Tys mi právě řekla křestním," řekl trochu zpomaleně Zabini. Zřejmě z toho byl dost překvapený.

„Ne, to teda neřekla." Hermiona si tím byla jistá. Oslovuje ho přece příjmením, ne křestním. A jinak tomu nebylo ani tentokrát. Nebo bylo?

„Vážně jsi mi tak řekla. Blaisi. Že jo, Draco?" obrátil se Zabini ke svému kamarádovi.

„Já nevím, moc jsem asi nedával pozor."

„To není pravda, neřekla jsem ti křestním jménem."

„Ale řekla."

„To teda neřekla. Malfoy, řekni něco!" obrátila se Hermiona pro pomoc k Malfoyovi, který tam jen tak nečinně seděl a pobaveně sledoval jejich hádku.

„Když už jsme u tohoto tématu, tak já jsem Draco, ne Malfoy, těší mě," namyšleně ji opravil a afektovaně jí podal ruku. Ona si s ním však nepotřásla.

„Vy jste fakt hrozní," obrátila se k nim Hermiona zády a dělala, že trucuje. Okamžitě k ní starostlivě přiběhl nějaký skřítek.

„Přeje si paní ještě něco? Můžu pro paní něco udělat? Vyvést ty chlapce z kuchyně?"

„Slyšíš, Hermiono?" křikl na ni Zabini, „přece bys nechtěla, aby se ti chudáčci malí kvůli tobě dřeli ještě víc, než už se dřou!" Malfoy mu jen přizvukoval. Moment, jak oni mohou vědět o její slabosti k domácím skřítkům?

Hermiona se k těm dvěma otočila čelem, protočila oči v sloup, bezmocně zakroutila hlavou a s hlasitým „nazdar" (dala si záležet, aby to znělo tak, jakože dřív věřila, že jsou normální, ale teď se přesvědčila o úplném opaku) se odporoučela. Nezapomněla ovšem poděkovat skřítkům za jejich ochotu.

Spěchala chodbou pryč z kuchyně a přemýšlela, o čem by měla přemýšlet a co si o předchozích několika minutách má myslet. Ne, o tomhle přece přemýšlet nechce! Rychle, Hermiono, mysli! Na co bys chtěla myslet!

„Jdeš z kuchyně, Hermiono?" vyrušil ji zasněný hlas.

„Jé, ahoj Lenko!" upřímně se usmála, „Jo, jdu zrovna z kuchyně."

„Vypadáš rozladěně. Kdo v té kuchyni byl s tebou, že jsi tak naštvaná?"

„Ále, jen dva blbci. Ani tam radši nechoď. Teda, za předpokladu, že tam máš namířeno."

„Ano, mám," ujistila ji Lenka, „ale teď si říkám, že bychom si mohly udělat dívčí večer, my dvě, ty a já, co ty na to?"

Tak tohle Hermionu tedy doopravdy zaskočilo. Představa sebe a Lenky, jak se pokouší o dívčí hodinku? Popravdě řečeno, moc se jí to nedařilo.