Vrazila jsem do něj - Dramione

Kapitola 8

Hermiona trochu strnule došla do společenské místnosti. Pořád ještě nemohla pochopit, proč to řekla. Co ji k tomu, u Merlina, vedlo?! To spíš ona by měla pozvat Zabiniho na ležák. Vlastně ne, ležákem se mu za život neodvděčí. Ani kdyby ho zvala na ležák do konce života, nestačilo by to na splacení svého života. Ale určitě by mu minimálně měla v Prasinkách něco koupit. Jako poděkování.

Svalila se do křesla a hleděla do pohasínajících uhlíků. Byl to opravdu hektický den. Aspoň už konečně Malfoyovi vrátila ten kapesník.

Najednou ji vyrušily zvuky.

„Hermiono!" zacloumal s ní někdo, „vstávej!" Cože? Vstávej? Kde to je? Co se to děje?

Hermiona pomalu rozlepila víčka. Chvíli mžourala, až konečně zaostřila na Ronovu zrzavou kštici. Seděla v křesle ve společenské místnosti. Za okny už bylo světlo. Nejspíš tu včera usnula.

„Musíme jít na ten trest se Snapem!" vysvětlil jí Ron, když se stále ještě s rozespalou nechápavostí rozhlížela kolem sebe.

No jo! Snapeův trest! Jak jen na toho mizeru mohla zapomenout? Rychle se probrala a zamířila do dívčích ložnic.

„Kam jdeš, Hermiono?" zeptala se jí Levandule, která zrovna scházela po schodech dolů, „Jestli si nepohneš, nestihneš ten trest!"

„Přinejhorším se nenasnídám." Hermiona si prostě musela upravit minimálně vlasy, než vyleze někam mezi lidi.

Mezitím ale vyšlapala schody a vešla do ložnice. Všechny ostatní dívky ještě spaly. Zamířila ke své posteli, zpod níž vytáhla svůj obrovský hnědý kufr. Zdědila ho snad ještě po dědečkovi, a taky na to vypadal. Byl velice ošoupaný a muselo být kouzlem, že se pásky ještě neroztrhly.

Hermiona tuto starožitnost otevřela a vytáhla čistý hábit. Z nočního stolku shrábla tašku s hygienickými potřebami a šupajdila si to do koupelny. Ta prefektská byla samozřejmě obsazená, a tak musela použít tu obyčejnou.

„Merline," nevědomky se jí vydralo ze rtů, když v zrcadle spatřila svůj odraz. Po noci strávené v křesle měla kruhy pod očima a vlasy úplně všude. S povzdechem ze sebe shodila oblečení (hábit byl samozřejmě pomačkaný; jak by taky ne, když spala vsedě) a pustila na sebe proud horké vody.

O půl hodiny později se na sebe Hermiona pyšně podívala do zrcadla. Sláva, už vypadá jako člověk! Neposlušné vlasy si stáhla do pevného drdolu, ale i tak jí jich spoustu trčelo všelimožně. V žaludku jí žalostně kručelo, ale trest jí začínal už za čtvrt hodiny. Neměla šanci to všechno stihnout.

Rychlostí blesku pádila do ložnice. Na neustlanou postel hodila vše, co držela v rukách, a sprintovala do Vstupní síně. Cestou ji něco napadlo. Jak může být její postel neustlaná, když v ní nespala? A ona přece pokaždé postel stele, takže z minulé noci to taky být nemohlo. Navíc si nevzpomínala, že by postel byla neustlaná, když tam dnes přišla prve.

Udiveně se zastavila a do Vstupní síně už vešla jen svižným krokem.

„Ale, ale," pronesl Snapeův slizký hlas, „kohopak to tu nemáme? Slečna Grangerová, a jde pozdě!" zle se na ni podíval, „Jak mi to vysvětlíte?"

Slečna Grangerová si však ani nevšimla, že by Snape něco říkal, natož aby něco říkal jí. Vlastně by si ani nevšimla, kdyby síní zněla Bachova Toccata fuga d moll nebo Beethovenova Osudová symfonie. A ani by si nevšimla, kdyby ve Vstupní síni zrovna odehráli koncert AC/DC. Ne, skutečně by si nevšimla ani toho největšího hluku, poněvadž byla zcela otřesena faktem, že se jí někdo přehraboval ve věcech. Co, u Merlina, mohl chtít?!