Vrazila jsem do něj - Dramione

Kapitola 2 - Ustupte, jen ustupte, nebuď blátivá, cestičko

„Tak to byla teda šlupka, Grangerová."

Draco Malfoy se na Hermionu ušklíbl tím svým typickým ksichtem, který nazýval úsměvem. Podle Hermiony měl ale do úsměvu dost daleko. Spíš se jí v hlavě vždy objevil obraz arogantního Draca Malfoye, stojícího v koupelně před zrcadlem, nahoře bez, prohlížeje si své nedochůdčí tělíčko přemítaje, jaký svalouš a sexouš asi je. Malfoy se naklání blíže k zrcadlu, sám sobě posílá pusu, usmívá se na sebe, mrká na sebe... Hermiona se při té představě málem rozesmála nahlas.

„Čemu se tlemíš?" otázal se jí Malfoy. Hermiona se přistihla, že se široce usmívá. Vyprskla, když si představila, jak by se asi skutečný Malfoy tvářil, kdyby mu pověděla pravdu.

„Ále, ničemu."

Pak na sebe oba dva notnou chvíli zírali nevědouce, co říct. Hermioně už to začínalo být trapné. Cítila, jak se jí krev hrne do obličeje a rudne. Rychle přemýšlela, co říci, aby to nebylo trapné.

Nakonec ji zachránil Malfoy, který prolomil ticho jako první.

„Prší," řekl jen.

„Jo," Hermionu nenapadla chytřejší odpověď. Malfoy pokýval hlavou. To se Hermioně jen zdálo, nebo jeho bledé tváře opravdu trochu zrůžověly? No vida, i Malfoy se občas cítí trapně.

„Je to jenom můj dojem, nebo opravdu nemáš co říct?" otázal se jí. Hermiona odpověděla mlčením. „To se mi snad zdá, Grangerová poprvé v životě neví, co by řekla!" Malfoy se rozesmál neupřímným smíchem. Zatímco horkost z jeho tváří, soudě podle barvy, ustupovala, Hermiona naopak cítila, že její tvář nejspíš získává barvu rajčete.

„To teda mám!" odporovala mu a vzdorně vystrčila bradu, „a víš co, Malfoy? Když jseš tak chytrej, tak vymysli, jak se dostanem zpátky k hradu, protože celej den, možná i noc, než přestane pršet, tady vážně strávit nehodlám, natož s tebou! Navíc ještě máme vyučování."

Hermiona si samozřejmě uvědomovala, jak hloupě a dětinsky se chová, ale musela si přiznat, že Malfoy má pravdu. Nevěděla, čím to je, že vždy, když je Malfoy poblíž, ztrácí svou schopnost mít ke všemu nějakou poznámku. Ať už chytrou nebo méně chytrou. (Hloupé poznámky ona neměla, a na tom si zakládala!)

„Grangerová, jsi nějaká mokrá a zablácená. Nechceš se osprchovat?" zeptal se jí jízlivý hlas se stopou ironie. Podívala se tím směrem. Málem by zapomněla, že tu s Malfoyem není sama. Vzadu se až doteď krčily dvě postavičky. Jedna z nich, Blaise Zabini, postoupila vpřed. „Támhle jsou sprchy, klidně si odlož tady." Zabini i Goyle, ten byl tou druhou osobou, se bláznivě rozhihňali. Jako hloupé puberťačky, pomyslela si Hermiona.

Malfoy jen pokroutil hlavou. „Přestaňte se chovat tak dětinsky, vy idioti!" nakázal jim svým panovačným hlasem, „Copak vám nedochází, že Grangerová je z nás jediná, kdo svede nepromokavé kouzlo, a tudíž je jediná, kdo nás zvládne odsud dostat?!"

Hermiona by se nejraději několikrát plácla do čela. Jak mohla být tak hloupá, že ji nenapadlo nepromokavé kouzlo?! Dneska vážně nemá dobrý den.

„Takže?" tázavě se na ni Malfoy podíval a zašklebil se. U Merlina, to už je podruhé během pěti minut, co se na mě usmál! uvědomila si zaskočená Hermiona.

„Jo, jasně," Hermiona začala ve své brašně hledat hůlku. Nemohla ji najít, a tak postupně vyskládávala vše, co jí přišlo pod ruku. Nejdřív rozmočenou učebnici přeměňování, potom lektvarů, pár knih, šest teď již nepoužitelných pergamenů a v neposlední řadě zase několik učebnic, tentokrát obrany proti černé magii a bylinkářství. V tašce už zbývalo jen pár brků a dvě ampulky s inkoustem. Hermiona nevěřícně potřepala hlavou a celou brašnu obrátila vzhůru nohama. Vypadlo z ní jen pár útržků rozmočeného pergamenu. Kde je ta hůlka? Vždyť si ji jistojistě brala s sebou! Neudělala by ani krok bez hůlky! Musela jí někde vypadnout! Ale ne, ne, „Ne, ne, ne! To snad ne! To nemůže být pravda!" Hermiona se vyděsila, když jí to došlo. „Musela mi vypadnout někde venku! Já jsem ztratila hůlku!" zabědovala a už podruhé během jednoho dne se rozbrečela.