Vrazila jsem do něj - Dramione

Kapitola 5

Hermiona Grangerová nechápala, co to do Draca Malfoye vjelo. Proč na ni byl najednou tak nepříjemný? Protože se polil čajem? Absurdní! To se přece může stát každému! Ale ne takovému nóbl človákovi, jakým je Draco Malfoy, napověděl jí jakýsi hlas v její hlavě. Ale stejně to není důvod, aby se k ní choval zase tak pohrdavě, chladně, nepříjemně a nenávistně. Ale proč by ne? Vždyť se k ní tak choval celých pět let. To, že to teď pár dní bylo jiné, ještě neznamená, že změnil svůj postoj. Třeba omylem vypil nějaký přitrhlý lektvar Romildy Vaneové, který původně patřil Harrymu, a tak se choval tak mile, zasmála se Hermiona. Tentokrát si dala pozor, aby to nebylo nahlas.

Ale co. Co se stalo, stalo se. Nebude si Malfoyem lámat hlavu, beztak je to jen arogantní fracek.

„Lenko, jsi tam?" zamávala Lence rukou před obličejem. Pořád ještě zasněně zírala na místo, kde už dávno neseděl Draco Malfoy.

Lenka se pomalu probírala z transu. Několikrát zamrkala svými dlouhými řasami, zatřepala hlavou a překvapeně se na Hermionu podívala.

„Mluvilas s ním?"

„Jako s kým?" zeptala se Hermiona, přestože odpověď už předem znala.

„S Dracem, přece."

Hermiona ani nevěnovala pozornost tomu, že mu Lenka říká křestním jménem. „Jo, mluvila. Najednou byl zase nepříjemný jak třaskaví skvorejši," zakroutila hlavou Hermiona. Zklamání pomalu přerůstalo ve vztek. Ten kretén se chová tak mile jen proto, aby uvěřila, že k ní nechová zášť a vytvořila si k němu kladný vztah, a hned ji zase nenávistně odpálkuje?!

„Třeba byl jen nervózní," zasnila se zase Lenka. Ne že by Hermiona chtěla vědět, nad čím.

„Z čeho, prosímtě? Ze mě?"

„Hmm," vystačila si Lenka jedním slovem na odpověď. Hermiona jen vzdychla a raději šla do knihovny.

Později toho dne nastala Hodina H. Hodina lektvarů. Křiklan byl ve výborné náladě. Vtančil do místnosti s úsměvem na rtech, Hermiona byla přesvědčená, že ještě na chodbě si zpíval nebo pískal, jen před vchodem přestal, aby si před studenty zachoval důstojnost.

„Krásné páteční odpoledne!" nadšeně všechny přivítal. „Všichni se už jistě těšíte na víkend, co?" Třída cosi zamumlala v souhlas. „Hned mi to bylo jasné. Takže, abychom tuto hodinu udělali trochu zábavnější, uděláme si soutěž!"

Někteří studenti reagovali nadšeně, někteří otráveně. Hermiona nevěděla, co si o tom má myslet. Křiklan si je přepočítal a na tváři se mu roztáhl široký úsměv.

„Výborně, jste přesně půl na půl! Půl dívky, půl chlapci!" Hermiona se zděsila, když jí došlo, co bude následovat. „Budete postupovat takto: Každá dívka si vytáhne jméno jednoho z chlapců, a ten bude tvořit její dvojici pro tuto hodinu," říkal, zatímco sňal z hlavy klobouk a mávl hůlkou. V tu ránu se v něm objevily papírky se jmény. „Během následující hodinky uvaříte lektvar Doušek bezesného spánku, který zabraňuje nočním můrám. Návod najdete v učebnici na straně padesáté druhé. Ta dvojice, která bude mít lektvar nejlepší, dostane tento výborný čokoládový zákusek!" Křiklan až doteď něco schovával v tašce, ale teď to vytáhl. Byl to onen pověstný čokoládový piškotový dortík, politý bílou čokoládou a ozdobený jahodami, který prodávali v Medovém ráji. Kdo by na něj nedostal chuť? Jestli chtěl Křiklan studenty nějak namotivovat, povedlo se mu to dokonale.

Profesor Horacio Křiklan vypadal jako malé děcko, co se těší na Ježíška. Jeho nadšený úsměv se ale pomalu měnil v nechápavý, když studenti pořád seděli v lavicích a zaraženě na něj mžourali.