Drobná modrooká dívka procházela parkem.
S blokem v ruce, celá natěšená, že se posadí jako vždy na svou lavičku a bude přemýšlet nad dalšími texty.
Došla doprostřed parku a na její lavičce ale seděl nějaký kluk.
Už od pohledu se jí zdál zajímavý.
„To je moje místo," pošeptala a spravila si vlasy, kteté jí padaly do obličeje.
Chlapec se na ni podíval, ale neslyšel ji kvůli hlasité hubě ve sluchátkách.
„Promiň, co jsi říkala?" vyndal si z ucha jedno sluchátko.
„Jen, že je tohle moje místo," nervózně odpověděla a koukla se na špičky svých bot.
Nerada se dávala do řeči s jinými lidmi, spíš se uzavírala do sebe a všechny své poznatky a texty si psala do deníku, ovšem nemohla nikdy přijít na hudbu ke svým textům.
„Místa je tu dost, pro nás oba," pousmál se na ni.
„T-tak dobře," mírně se zachvěla a posadila se.
„Neboj se mě, nekoušu," odpověděl a opět si dal do ucha sluchátko.
Dívka se otočila směrem k němu a pozorně si prohlédla chlapce.
Měl krásné zeleno-hnědé oči a delší hnědé vlasy splácané dozadu, když se usmál, byly vidět jeho ďolíčky.
„Proč se na mě tak koukáš?"
