„Proč se na mě tak koukáš?" zeptal se chlapec z ničeho nic.
„Promiň, už musím jít," odpověděla a utekla pryč, daleko od parku.
Chlapec se nechápavě koukal jejím směrem.
Když mu byla dobrých pár minut z dohledu, tak se zvedl a šel domů.
Nechtěl být v parku bez ní.
Ashton byl tím chlapcem, který ji pozoroval z povzdálí a bál se na ni promluvit, jako by ho něco zaráželo.
Luna mezitím seděla na posteli s kytarou v ruce a snažila se ke svým textům poskládat tóny, což jí moc dobře nešlo.
Raději vyjadřovala na papír své momentální pocity a až potom přišla na řadu hudba, což bylo to nejtěžší.
Její učitelka hudební výchovy v ní něco viděla, i když byla tichá a věčně se schovávala v poslední lavici se svým nejlepším kamarádem blokem.
