„Řekneš mi něco o sobě?" zeptal se Ashton.
Luna se na něj nechápavě koukla a potom začala vyprávět svůj příběh.
„Když mi bylo třináct, měli jsme já, rodiče a bratr autonehodu, no a můj bratr a já jsme to jako jediní přežili, všichni říkali, že je to zázrak, většina lidí se na nás koukala skrz prsty a litovala nás, tak jsme se s bráchou přestěhovali sem, bylo fajn, že mě nechali s ním, který toho pro mě dělá tolik, ráda bych mu to v budoucnu oplatila," pošeptala.
„To jsem nevěděl, promiň, já, promiň," zůstal sedět jako omámený.
„Není to všechno, když jsem byla menší, tak jsem mívala různé noční můry a deprese, jednou jsem se pokusila předávkovat práškama, ale stejně to nepomohlo, pořád tu jsem," řekla.
„Nenechám tě umřít. Budeme bojovat spolu, ano?" pousmál se a chytil ji za ruku.
„Co se stalo tobě?" zeptala se.
„Matka nás bila, otec byl většinou ožralý, tak se nás ujali babi a děda, matka kvůli tomu strašně vyváděla a říkala, že jednou se vrátí, vždycky jsem se bál, že příjde a začne mě znovu bít," pošeptal a sklopil zrak, aby Luna neviděla jeho slzy.
„T-taky jsi si ubližoval? Nebo jsi to zkoušel?" koukla na něj.
„J-jo," zakoktal se.
„Nechceš se jít projít? Třeba to bude lepší," pošeptala.
„Ne, už je to v pohodě, jen, nikdy jsem o tom s nikým nemluvil," odpověděl.
„Nechtěla jsem, aby se ti vrátily staré vzpomínky," řekla.
„Už na tom nic nezmněníš," pousmál se a promnul si oči.
