Další den, když Luna vešla do školy, šla se ihned podívat na rozpis suplovaných hodin.
Zjistila, že mají hudební výchovu spojenou s o rok staršími žáky, což jí moc příjemné nebylo.
Když do učebny hudební výchovy vešel hnědovlasý chlapec z parku, radši svou pozornost věnovala bloku.
„Můžu?” otázal se chlapec držíc se volné židle vedle ní.
„Jo, um jasně,” špitla a dál se věnovala svým myšlenkám, ze kterých ji vyrušil on.
„Ty jsi Luna, že?” poklepal nehty do stolu a usmíval se.
„Odkud znáš mé jméno?” zvedla hlavu od bloku, který zavřela.
„Je jedinečné, stejně jako ty, nedá se přehlížet,” odpověděl a vyhledal její světle modré oči.
Luna mlčela a koukala na další přicházející lidi.
„Proč jsi tak tichá?” zeptal se po chvíli mlčení.
„Nebavím se s lidmi, které neznám,” promluvila.
„Jsem Ashton Irwin,” pousmál se a natáhl k ní ruku.
„Luna Havens,”