Arrogant Bastard (CZ)

4.

Možná, že jsem zapomněla říct, že za tu krátkou dobu, co byla Eve paní domu si dokázala udělat spoustu přátel. Všechno služebnictvo ji mělo rádo, narozdíl od Andrewa.

To a fakt, že dívka už dům znala jako vlastní boty, způsobilo, že ať hledal její manžel jak chtěl, nedokázal ji najít. Prošel každičký pokoj, zeptal se každé služky, ale kloudného výsledku se nedobral. Z velké části taky proto, že všechen personál s jeho ženou cítil.

Evangelline se schovávala na půdě. Seděla v arkýři u jednoho střešního okna a pozorovala vítr, který fičel skrz skoro holé koruny stromů. Alespoň, že nepršelo.

To ale byla jediná pozitivní věc na její nynější situaci. Dříve či později se mu bude muset postavit tváří v tvář a co pak?

Aby se zbavila chmurných myšlenek začala se prohrabovat v jedné z mnoha truhel které se na půdě nalézaly. Nevěděla, co tam vlastně bude, jen se chtěla zabavit.

První, co ji zaujalo byl obrázek. Malý obrázek ve stříbrném rámu na kterém byl malý chlapec. Mohlo mu být devět, na sobě měl černý oblek a tvářil se smutně. Eve věděla kdo to je, ty oči by poznala kdykoli. I když tenkrát ještě nebyly tak děsivé.

"Andrew."

Usmála se při představě, že ten arogantní zmetek, který je nyní jejím mužem mohl být někým tak rozkošným. Vzala obrázek a položila ho stranou.

"Co tu bude dál?"

Zeptala se sama sebe a vytáhla knížku. Starou, zaprášenou a když ji otevřela zjistila, že je celá popsaná úhledným písmem, očividně dětským.

Byl to Jeho deník.

Nedalo jí to, zalistovala a začala číst.

17. Prosinec 1821

Blíží se Vánoce a všichni si balí na cestu domů. Tedy všichni ne, já tu zůstávám. Rodiče mi poslali balíček, který mám rozbalit až o Stědrém večeru. I když bych moc chtěl domů, nechci tu zůstat sám. Tobias s Lukasem se mi kvůli tomu smějí.

Dívka zalapala po dechu. Nechtěla věřit tomu, že to napsal on. Mohlo mu být sedm, ne víc. Rychle zalistovala dál a pokračovala.

26. Května 1824

Vykašlu se na ně. Tobias odjel domů a Lukas mě nenechá na pokoji. Tvrdí, že jsem moc vysoký. To je mi jedno, ale máti už mi půl roku nenapsala. Už samotný fakt, že se mě zbavila tím, že mě poslala do internátní školy je smutný. Mám ji rád, ale občas si myslím, že ona mě ne. Když nad tím přemýšlím, nikdy nebyla vřelá.

Nikdy nebyla vřelá. Ta slova jí probíhala myslí pořád dokola a když zvedla oči zjistila, že ho lituje. Neměla by, ale dělo se to.

Položila deník a natáhla se zpět do truhly. Tímto zápisem končil celý zápisník, takže musela najít pokračování. A to se jí povedlo.

12. Srpna 1826

Nesnáším ji! Nesnáším svou matku! Stejně tak, jako ona mě. Dnes mi řekla, že by byla radši kdybych se nenarodil. Nejsem smutný, věděl jsem to, vždy se tak chovala. Jenomže toto bolí. 

Eve zvedla pohled. Nebyla si jistá, kde se stala chyba. Kdy se z toho milého Andrewa stal ten Andrew, kterého znala? 

Najednou uslyšela kroky. Popadla deníky a schovala se za nejbližší roh za který nešlo vidět ze dveří.

"Ženská!"

Ozval se její manžel a ona byla vděčná za to, že se schovala.

"Vylez ty huso jedna!"

Mlčela. Není cvok aby mu odpověděla. On udělal krok dopředu a dívka se modlila, aby nešel dál. To by pak musela utéct na střechu a bůhví jak by se jí to v tom županu povedlo. Skoro nedýchala.

Lord udělal několik kroků a zastavil se kousek od ní.

"Já ti neublížím."

Nevěřila mu. Chtěla mu věřit, ale rozum jí velel mlčet. Najednou vyrazil k ní, ale ona stihla schovat deníky do kapes. Chvíli mu koukala do očí, plná strachu, on však jen přikývl, otočil se a odešel.

Neřekl ani slovo.

Pomalu se vydala za ním dolů. Byla si jistá, že kdyby jí chtěl ublížit, už by to udělal, takže mohla jít s ním.

"Můj Lorde?"

Oslovila ho váhavě a on se zastavil.

"Ano?"

"Kolik je vám let?"

Bylo jí hloupé, že to nevěděla, ale potřebovala to zjistit, kvůli těm deníkům.

"Proč se ptáš?"

Vyštěkl, pak ale jakoby si něco uvědomil a zopakoval svou otázku, teď už trochu jemněji.

"Proč tě to zajímá?"

"Jen tak."

"Padesát jedna."

Oznámil prostě a chtěl pokračovat, když tu se zarazil.

"A kolik je tobě?"

"Devatenáct."

Pípla a sklopila pohled.

"Devatenáct."

Zopakoval po ní Andrew a pohled zabodl kamsi za její rameno.

"Taky mi kdysi bylo devatenáct."

Pak se otočil a beze slova odkráčel pryč.