Arrogant Bastard (CZ)

11.

"Huso pitomá!"

Křikl Andrew, když za sebou zavřel dveře a Eve udělala vyděšeně dva kroky dozadu. Muž pokračoval.

"Jak si to představuješ?! Myslíš si, že si můžeš dělat co chceš?"

"Já se omlouvám."

Pípla dívka a ohlédla se, aby nezakopla při svém překotném couvání.

"Ty se omlouváš?"

Sykl a zamračil se ještě víc.

"Ano."

Přikývla naprosto neschopná slova. Věděla, že udělala chybu, ale nevěděla jak ji napravit.

"Já... Já..."

Polkla slova a sklopila pohled. Připadala si jako malé dítě, které něco pokazilo a rodiče ho za to ztrestají. 

A bála se.

Její manžel si sundal sako a rozepnul si vestu. Potom si prsty projel vlasy a zamyšleně, nyní již méně naštvaně se na ni podíval. Mlčky ji takhle propaloval snad celou věčnost, než sebrala Evangelline odvahu a promluvila.

"Můj Lorde?"

"Pššt."

To jak to řekl úplně odporovalo tomu, jak se obvykle choval.

Pak pomalu přešel k ní a přitom z ní nespouštěl pohled. Těžko říct, jestli ji víc děsilo to, že nic neříká, nebo to jak se tváří.

"Mi je to vážně líto."

Zašeptala a zvedla ruku, protože čekala, že jí dá facku. To se ale nestalo.

"Vysvětlíš mi laskavě, proč jsi to udělala?"

"Já nechtěla."

"To není odpověď!"

Zvedl hlas a odtáhl její ruku, aby jí viděl do obličeje.

"Řekni mi to!"

Eve sebrala všechnu odvahu kterou v sobě měla a promluvila.

"Proč? Vy se ptáte proč? Jde o to jak se ke mně chováte. Já netvrdím, že jsem bez viny, ale považte; každá žena potřebuje mít pocit, že je výjimečná. A ten mi byl právě Vámi odepřen."

Zírala mu do očí a čekala co řekne.

"Tím chceš říct..."

"Ano, přesně tak! Když Vám někdo pořád říká, že jste hloupá a chová se k Vám jako ke kusu hadru, tak prostě potřebujete podporu!"

Získávala čím dál tím víc sebedůvěry.

"Myslíte si, že když mi dáte najíst, tak že to stačí? Víte, ono to, že vy jste asi tak citlivý jako pařez neznamená, že já jsem na tom stejně."

"Citlivý jako pařez?"

Zvedl pobaveně obočí Andrew, ale Eve to moc vtipné nepřišlo.

"Ničíš mě už od chvíle co jsem tě potkala, ale co jsem ti kdy udělala?!"

Muž se jen znova usmál.

"Tak konečně jsme se zbavili toho otravného vykání."

Poznamenal a usmál se ještě víc.

"Cože?"

Zeptala se ona a udělala krok dopředu. Lord odpověděl.

"Čekal jsem jak dlouho ti vydrží tvá zdvořilost."

"Co to má společného s tím co tu teď řešíme?!"

Evangelline to mátlo. Takhle se nikdy nechoval, nikdy se neusmíval se a právě to ji děsilo. Andrew se konečně trochu změnil zpět ke svému starému já, ale jen trošku.

"Všechno, víš? Jste všechny stejné. Nudné, bez vlastního názoru, hloupé. Prostě ženské."

Prst jí zabodl do hrudi a ona poprvé za tu dlouhou dobu pochopila, tedy alespoň částečně, o co mu jde. I tak se zamračila, protože měla konečně jistotu, že udělá něco správně.

"A vy si myslíte..."

Pak se zarazila a opravila se.

"A ty si myslíš, že mám jinou možnost? Vychovávali mě tak, cpali mi do hlavy, že jediné co musím, je hezky se usmívat a vyšívat. Myslíš si, že mě to baví?!"

"Tak proč to děláš?"

Na to se nedal najít žádný argument, ale ona musela něco říct. Nutil ji k tomu jeho posměvačný tón.

"A proč se ke mě chováte vy tak..."

"Jak?"

"Nepřátelsky. To neumíte být milý?"

"Milý?"

Uchechtl se on a udělal dva kroky dozadu.

"Proč bych měl být milý?"

Křikl a roztáhl ruce. Přitom se ušklíbl tak škodolibě jak jen to uměl.

"Být milý mi nikdy nic nepřineslo."

Oznámil prostě, ale Eve zakroutila hlavou.

"Být na lidi milý je základ všeho. I toho, aby na tobě někomu záleželo."

"A k čemu mi to bude?"

"Víš ty co? Kdyby mi na tobě nezáleželo, už by jsi tu nebyl."

Tím zase dostala do úzkých ona jeho.

"Musíš mít někoho, komu budeš důvěřovat."

"Nemusím. Nemusím nikomu věřit, protože když jsem to udělal naposledy..."

"Ale já nejsem jako ona! Nejsem jako Christina"

Křikla a došlo jí, že tentokrát už to neuhraje.

"Co jsi to řekla?"

Zavrčel on a zatvářil se tak, že dívce přejel mráz po zádech.

"Řekla jsem, že nejsem jako Christina."

Pronesla a snažila se tvářit sebevědomě.

"Odkud to víš."

"To je složité."

"Tak odkud to víš?!"

Zakřičel a udělal krok vpřed.

"Nemusíte přece vědět všechno co dělám."

Poslal jí vražedný pohled a Eve sklopila pohled a odpověděla mu, ne však odevzdaně.

"Četla jsem tvoje deníky."

"Cože?!"

"Ano, četla."

"A kdo ti to dovolil?!"

Evangelline se usmála.

"Ty sám. Chtěla jsem jen vědět, co je příčinou toho, jak se ke mě chováš."

"To není omluva."

"Ale je."

Pravila a pozorovala, jak se Andrew uklidňuje a pomalu pobaveně přikyvuje.