Arrogant Bastard (CZ)

2.

12. říjen 1865, večer

Poslední týden se mi zdá jen jeden sen, pořád dokola. Jsem sama v nějaké místnosti a cosi tam je. Couvám a snažím se rukama nahmatat něco co by mi mohlo pomoct. Nakonec se probudím.

Nevím co to má znamenat a asi se to nikdy nedozvím.

Zpátky k tématu. Dnes jsem Griss řekla, že mám plán, ale to není tak úplně pravda. Je to spíš myšlenka než plán. Musím se mu postavit.

Musím.

Nehodlám žít celý život takhle. Utlačovaná někým jako je on. Neumím ho popsat slovy, to jak je arogantní, egocentrický... Jestli se mu tohle někdy dostane do rukou, zabije mě. Ne, vážně, on je toho schopný. Zaškrtit mě ve spánku.

Ještě tady není. Je v laboratoři a dělá tam ty svoje experimenty s elektřinou. Nepustí mě tam a mi to moc nevadí. To místo mě děsí. Tedy spíše mě děsí on. Tráví tam moc času.

Tím bych asi dnes skončila. Sladké sny těm, jež pořád nějaké mají.

Odložila pero a nadechla se. Venku pršelo. Těžko říct, jestli pořád nebo zase. Eve vstala, schovala deník a sedla si na postel. Dlouhé rezavé vlasy jí splývaly po ramenech až na postel. Uplakané zelené oči koukaly ze vždy bledé tváře. Sem tam se na jejím obličeji vyskytovaly pihy, ale spíš jí přidávaly na kráse než naopak. Dlaně měla složené v klíně.

Ve chvíli, kdy se dveře jejich ložnice otevřely, dívka automaticky vyskočila na nohy a potichu pozorovala svého muže jak si sundává košili. Nestyděla se, ale nedalo se říct, že by si to nějak žívala. Ne protože by Andrew nebyl hezký, spíš snad protože se k ní choval tak jak se choval.

"Co tak zíráš huso?"

Obořil se na ni a ona se zhluboka nadechla.

"A proč bych se nemohla koukat?"

Znělo to méně sebevědomě, než si plánovala, ale i tak fungovalo. Lord zvedl hlavu, zadíval se na ni a přimhouřil oči.

"Zopakuj to?"

"Proč bych se nemohla koukat, můj Lorde?"

Teď už se jí to povedlo. Stoupla si a ruce bezděky sevřela do pěsti. Ještě se pokusila o arogantní výraz ve tváři, ale těžko mohla posoudit jak se jí to vydařilo.

"Co si to dovoluješ?"

Udělal rázný krok vpřed, ale ona necouvla.

"Nic."

Bylo vidět, že to v něm vře.

"Tak ty jsi najednou drzá, ano?"

"Přesně tak, drahý."

Poslední slovo řekla s takovým despektem jak to jen šlo. V žaludku jí létalo snad tisíc motýlků, když k ní přistoupil.

"Tak já ti něco řeknu, má drahá."

Po těchto slovech se natáhl a vrazil jí facku. Tak silnou, že couvla a chytila se za tvář.

"Na mě drzá nebudeš, rozumíš?"

Eve se narovnala, ale i nadále mlčela. Andrew se tedy rozhodl a vrazil jí druhou, tentokrát levou rukou.

"Rozumíš?!"

Zvedl hlas a ona rezignovaně přikývla.

"Vidíš že to jde."

Pak se otočil a ona si lehla. Neměla ale sebemenší touhu plakat. Slz už kvůli němu prolila dost. když si lehal vedle ní, otočila se k němu zády, aby neviděl, jak se tváří. Nechtěla, aby věděl, že jí ublížil.

Byla víc než kdy předtím odhodlaná bojovat.

Ano, měla v plánu vyhlásit válku někomu, koho neměla sebemenší šanci porazit, ale naděje umírá poslední.

Jejím cílem totiž nebylo ho porazit, nebo zlomit. Pokoušela se o něco mnohem, ale mnohem těžšího.

Změnit ho.

Tahle je krátká, ale je :D. Začínám Andrewa nenávidět. Jak jste na tom vy?