Něco jako láska? (Avengers) [POZASTAVENO]

Sbohem, Steve

*Steve*

Otevřel jsem oči a před sebou spatřil Kath, která se chytá za hlavu a pláče.

,,Kath, co se děje?" vyjekl jsem se strachem v hlase a natáhl k ní ruku.

,,Nedotýkej se mě" sykla a s odporem se na mě podívala.

Nechápal jsem, co se děje. Zevnitř mě to užíralo a srdce se mi na moment zastavilo. Nemám se jí dotýkat? Co to znamená?

,,Byla to chyba. Byla to strašná chyba" mumlala si pro sebe a vzlykala. Seděla vedle mě na posteli s hlavou položenou v dlaních a svoje nahé tělo si snažila zakrýt peřinou.

,,Co byla strašná chyba?" zachraptěl jsem a přisunul se k ní blíže.

,,Ty! Ta noc! Všechno spojené s tebou!" zaječela.

V ten moment, kdy to řekla, se vše zastavilo. Na chvíli jsem přestal dýchat, srdce se mi opět na moment zastavilo a před sebou jsem viděl jen mlhu, která se rozplynula hned, když Kath vstala s omotanou peřinou kolem svého těla, ale zavrávovala a spadla na kolena.

Rychle jsem se zvedl, ale něco bylo špatně. Mé nohy a ruce byly dvakrát menší, než by měly být. Zděšeně jsem si prohlížel mé tělo. Nikde žádné svaly. Jediné, co na mně bylo stejné, byly černé boxerky.

Rychlým krokem jsem přešel k zrcadlu a když jsem spatřil, jak vypadám, zalapal jsem po dechu a podlomila se mi kolena. Vypadal jsem přesně tak, jako před tím, než jsem dostal sérum.

,,To nemůže být..."

,,Nemůžu se na tebe ani podívat" přerušila mě Kath a odvrátila ode mě pohled.

,,Kath všechno se vyřeší..." snažil jsem se ji uklidnit, ale sám jsem nebyl klidný. Mé pocity byly smíšené. Nedokázal jsem říci, jak jsem se cítil, ale bylo to něco strašného. Opět jsem byl jen obyčejný kluk. Už nikdy nebudu Kapitán Amerika, už nikdy nedokážu nikoho zachránit, ale nejhorší na tom bylo to, že už se nikdy nebudu moct dotknout Kath. Kdo by taky chtěl takového kluka? Nikdo, samozřejmě, že nikdo. Můj život se pomalu rozpadával na milion maličkých kousků.

,,Myslím, že se to nevyřeší. Nechci být s někým takovým. Chci muže, ne ubohého kluka. Sbohem, Steve" šeptla se slzami v očích, vstala ze země a mizela mi před očima.

,,Kath, miluju tě!" zakřičel jsem ve snaze, že se vrátí zpět. Nevrátila.

Najednou se vše rozplynulo. Můj pokoj se změnil v temnou místnost a jediné, co bylo v té místnosti, jsem byl já. Stál jsem uprostřed temna a nehybně se díval před sebe. Opět jsem ztratil člověka, kterého miluji a ztratil jsem i sebe. Nevím, jak tohle přetrpím.

A pak jsem se probudil.

,,Steve! Steve!" třásla se mnou Kath.

,,Kath? Ty ses vrátila?" vyhrkl jsem a rychle se posadil na postel.

,,Co? Já jsem tu celou dobu" koukla se na mě nechápavě.

Očima jsem si přejel mé tělo. Vše bylo v normálu. V duchu jsem si oddychnul.

,,Co se stalo? Strašně si sebou házel a něco jsi říkal." oznámila mi zmateně a zakrývala se peřinou.

,,Lituješ té noci?" podíval jsem se na ni a bál se odpovědi. To bylo vše, co mě zajímalo.

,,Cože? Jistě, že ne. Bylo to, to nejkrásnější, co jsem kdy zažila." usmála se a pohladila mě po zpocených vlasech. Bože, je tak krásná.

Její odpověd byla víc, než uklidňující. Hodně to pro mě znamenalo a nechtěl jsem ji zklamat.

,,Co se ti zdálo, Steve?" nahodila ustaraný pohled.