Něco jako láska? (Avengers) [POZASTAVENO]

Zabila jsem ho

Ahoj^^ K téhle kapitole musím říct, že s ní nejsem vůbec spokojená. Vůbec se mi nelíbí. Něco tam chybí, ale slibuji, že v dalších kapitolách se nějaké věci budou řešit více, tak abyste si nemysleli, že je to odfláklé. Předělávala jsem to asi tak 7x. :D Takže... Snad vám to v dalších kapitolách vynahradím. :)

Užijte si čtení:3
Přejeme vám krásné svátky!❤

,,Cos to provedla?!" zakřičela Clary. Na hrudi jsem ucítila bolest, když jsem viděla mou sestru, jak klečí v kaluži krve. Všichni vyděšeně zírali na mrtvé tělo a poté se koukli na mě.

,,Kath" zašeptal Thor.

,,Nic neříkej" zastavila jsem ho. Nechtěla jsem, aby na mě kdokoliv mluvil.

,,Proč jsi to udělala?" koukla se na mě nechápavě Natasha, ale v jejích očích jsem nemohla najít žádné slzy. Bylo vidět, že nikomu na něm moc nezáleželo. Ani se nedivím. Nechoval se k nim zrovna dvakrát dobře.

,,Byl to zrádce!" zakřičela jsem.

,,Cože?" přešel ke mně Thor.

,,To on otrávil Steva! Vše mi před chvílí řekl. Řekl mi, že pokud se probudí, tak ho zničí..." v očích mě začaly pálit slzy.

,,A jak ti to máme věřit?" zeptal se Stark. ,,Zbláznila ses" dodal. Ignorovala jsem ho a koukla se na Johnyho, který ležel v kaluži krve. Ostatní dcery by byly z ničené z toho, že jim zemřel otec, ale mně to nezajímalo. Jediné, co mě zajímalo, byl Steve. Ublížil mu a ubližoval by mu dále.

,,Odneste tělo" zaslechla jsem hlas a odvrátila pohled od mrtvoly.

„Proč? To z tebe teď bude vrah?! “ zeptala se nevěřícně Clary. Věděla jsem že to cítila podobně jako já.

,,Byl to hajzl. " obořila jsem se na ní. ,,A navíc to zachrání Steva!"

,,Běžte pryč. Zůstanu tu s ní" ozval se za mými zády Thor.

,,Ale..." nedokončila sestra.

,,Prostě běžte" řekl přísně. Všichni, až na Thora, po chvíli nadávání odešli. Konečně.

,,Proč jsi to udělala?"

,,Anatolij mi řekl, že abych zachránila Steva, tak musím někoho v téhle místnosti zabít" oznámila jsem mu bez výrazu. Nic neříkal a za to jsem mu byla vděčná.

,,Proboha... Já jsem zabila svého vlastního otce" zasýpala jsem po chvíli ticha. Teprve teď mi došlo, co jsem provedla. Přepadla mě úzkost, ale hlavně vina. ,,Co jsem to udělala? Clary... Ona..." položila jsem si hlavu do dlaní. ,,Ne" zamumla jsem.

,,Bude to v pořádku" utišoval mě Thor. Proč se o mě stará? Proč to dělá? Nikdy bych to do něj neřekla.
,,Odpočiň si" řekl.

,,Ale co Steve? Co když se probudí a..."

,,Budu tu s tebou. Vzbudím tě, jestli se probudí"
Jen jsem kývla na souhlas a pomalu zavírala svá víčka.

****

,,Už se vzbudil?!" byla má první slova po probuzení.

,,Bohužel..." Koukl na mě soucitně Thor.

,,Jak dlouho jsem spala?"

,,Čtyři hodiny" odpověděl.

,,Proč se neprobouzí? Proč?" zatahala jsem se za vlasy. ,,Musím pryč" zamumlala jsem a rozeběhla se do pokoje. Uslyšela jsem, jak někdo volal mé jméno, ale neotáčela jsem se. Běžela jsem stále dál a doufala, že až tam doběhnu, tak tam bude stát můj otec a řekne mi, že měl neprůstřelnou vestu.

Doběhla jsem do pokoje, ale nikdo tam nebyl. Taky jak by mohl? Zabila jsem ho. Začal se ve mně probouzet vztek. Nevím, jak jsem to dokázala tak rychle, ale zeď po mém boku dostala pěknou pěst. Po chvíli jsem zaskučela bolestí. Připadalo mi to, jako kdyby moje klouby okusovali nějací divní brouci s upíříma zubama.

,,Musím tady uklidit" rozšiřovaly se mi nosní dírky. Přešla jsem ke stolu a vše z něj schodila. Papíry, tužky a podobné nepodstatné věci. Poté jsem vytakovala šuplíky a házela je na zem. Vytahovala jsem poslední šuplík, ale něco mě zarazilo. To něco byl dopis, kde bylo napsané moje jméno. Nechápavě jsem dopis vzala do ruky a rozmýšlela se, jestli ho otevřít. Váhala jsem, ale nakonec jsem podlehla a dopis otevřela. Byla popsaná celá jedna strana. Byl to černý inkoust a někde se objevily i kaňky. V dopise stálo:

Kath, jestli tohle čteš, tak jsem buď mrtvý a Natasha ti tento dopis dala, nebo se prostě prohrabuješ v mých věcech. Ty víš, že nezvládám mluvit s ženami, a proto ti píšu dopis. Nikdy bych nebyl schopný říct ti to do očí.
Víš, není lehké být superhrdinou, ale ty jsi mi to ulehčila. Vůbec nevím, kde začít, co ti sem budu psát a hlavně nevím, jestli mě v tu chvíli, kdy si to čteš, stále miluješ. Jestli jsem ti někdy ublížil, tak přísahám, že nikdy to nebylo úmyslně. Nikdy bych neublížil dívce, která se na mě jen usměje a mně se rozpálí každá část v mém těle. Už od začátku jsem tě nedokázal dostat z hlavy. Myslel jsem na tebe každičkou minutu. Víš, kdy jsem zjistil, že tě miluji? Stála jsi s Clary a s Jane mezi dveřmi a kolem mě bylo několik vojáků v černém a snažili se mě zabít, ale jediné na co jsem v tu chvíli mohl myslet bylo to, jestli jsi v pořádku. Od té doby jsem s tebou chtěl být každou chvilku.
Miluji tvůj úsměv. Vždy, když se na mě usměješ, dodáváš mi energii. Miluji tvoje oči. Podívám se do nich a vidím, že mě naprosto chápeš. Miluji tvé rty, které jsou vždy po našem líbání napuchlé. Miluji, když ležíme v posteli a ty máš položenou hlavu na mé hrudi. Miluji, když tě můžu obejmout a držet tě v mé náruči. Miluji, když se mě dotýkáš. Miluji, jak se na mě podíváš vždy, když ti řeknu něco, co tě potěší. Miluji, jak se zachvěješ při mém každém doteku. Miluji na tobě vše i tvé chyby.
Předtím než jsem tě poznal, tak můj pohled na svět byl černobílý, ale potom jsi přišla ty a postupem času se dostávaly do mého života barvy. Dala jsi mi radost, štěstí, lásku, pochopení... Prostě vše, co jsem potřeboval. Jestli stále žiju a ty mi jen prohledáváš věci, tak musíš vědět, že bez tebe nevydržím, tak si tohle dočti a běž za mnou, protože musím být s tebou a zrovna tě chci mít v náruči přitisklou na mé hrudi a hladit tě po tvých vlnitých vlasech. Ale jestli jsem mrtvý, tak musíš vědět, že jsem tě miloval víc, než jsem věřil, že to je možné. Vždy jsi mě viděla jako kluka z Brooklynu a za to jsem ti nesmírně vděčný. Jsi pro mě vše.
Miluji tě. Navždy.
Steve.

Dočetla jsem dopis a nebyla schopna slova. Ještě několikrát jsem si ho přečetla a z očích se mi při každém přečteném slovu skutálela slza. Proč to udělal? Proč to napsal? Moje srdce bilo jako o závod a já nedokázala udělat nic. Jediné, co jsem udělala, bylo to, že jsem padla na kolena a přitiskla si dopis k hrudi. Nedokážu popsat, jak strašně jsem se cítila po jeho přečtení. Už se mu nikdy nebudu moct zahledět do jeho očí a říct mu, že ho miluji. Už nikdy.

,,Omlouvám se Steve" propukla jsem v pláč. ,,Snažila jsem se udělat vše. Úplně vše. Jestli mě nějakým záhadným způsobem slyšíš, tak otevři oči a přijď za mnou. Nezvládám to. Potřebuji tě, Steve. Tak moc tě potřebuju" utírala jsem si slzy. ,,Vím, že kdyby jsi tu byl, tak by jsi mě obejmul a řekl mi, že vše bude v pořádku. Potřebuju to slyšet. Vrať se mi." svíjela jsem se na zemi, tahala se za vlasy a přitom kopala do stolu.

,,Vše bude v pořádku" uslyšela jsem za mnou chraplavý hlas.