ZTRACENÉ JMÉNO

SKUTEČNOST!

Poslechnu ho. Dojdu až k němu a sednu si na protější pohovku. Chvíli se na sebe jen tak díváme. Musím najít ty správná slova. ,, Byla si tak sebejistá! '' zopakuji už o něco klidněji. ,, Začala mi vyprávět celý ten příběh. Jak se poznala s tátou. Jak se vzali. Jak jsem se jim narodila. Tvářila se, jakoby se nikdy nic nestalo. Potom už jsem se neudržela. Začala jsem na ni křičet. Zeptala jsem se jí, proč mě vlastně opustila. Když mi na to odpověděla, že to není tak jednoduché. Tak už to ve mně doslova puklo. Řvala jsem na ni. Potom jsem se oblékla, zaplatila a odešla. '' konec. Řekla jsem mu to. ,, Udělala jsem chybu, že? '' zeptám se ho. Dívá se do země. ,, Dobře. '' řeknu jen a chci jít zpátky k sobě nahoru. ,, Počkej. '' zastaví mě. Už se mu chci vysmeknout, když v tom spustí.: ,, Mluvila pravdu... Není to tak jednoduché, jak si myslíš. '' ,, Jak to? '' položím mu otázku, kterou jsem matce nepoložila a v tom jsem nejspíš udělala tu chybu. ,, Jak už jsem ti říkal, to ti musí vysvětlit sama. '' Chvíli trvá, než mi dojde význam jeho slov. ,, Ne! Dědečku ne! Ani na to nemysli. '' odpovím mu prosebně. ,, Madi, mohla bys jí dát ještě šanci. '' řekne a udělá na mě psí oči. Musím se zasmát. Zasměje se také. ,, Ještě si to rozmyslím. '' řeknu, aby si nedělal falešnou naději. ,, Dobře.'' odpoví. ,, Nebudu tě nutit. '' dodá a já se na něj usměji. ,, Já ale nevím její adresu, ani telefonní číslo, jak jí mužů napsat? '' zeptám se ho. ,, Chceš se s ní snad setkat? '' vychrlí na mě. ,, Ještě uvidím. Nic ti neslibuji. '' odpovím mu.
Ležím na posteli a v ruce žmoulám papírek s matčiným telefonním číslem. V hlavě se mi střídají dvě otázky. Mám jí napsat? Nemám jí napsat? Nedokážu se rozhodnout. Nakonec usínám.
Kde to jsem? Probouzím se a zase stojím v té bílé chodbě. Jsou tam i ti lidé. Už zase něco drmolí. Zaposlouchám se pořádně a snažím se rozeznat jednotlivá slova.: ,, Jsi opravdu ta silná a pevná. Můžeš nám pomoct. Neboj se a napiš jí. '' Poslední dvě slova opakují neustále dokola. ,, Napiš jí, napiš jí, napiš jí... '' Odpovím jim, že jim pomůžu, až mi někdo vysvětlí, co se to děje! Oni zase začnou říkat.: ,, Ona ti to vysvětlí. Neboj se a napiš jí. Napiš jí, napiš jí, napiš jí... Rozbolí mě z toho hlava a tak jsem ráda, když se opět probouzím u sebe v pokoji. Myslím, že už je ráno. Teď v zimě je tma kolikrát až do sedmi a už ve čtyři se stmívá. Podívám se na budík. Opravdu už je půl šesté. Někde jsem četla, že sny trvají většinou jen pár sekund. Ten můj musel být nějaký strašně dlouhý...

Ahoj všichni, tak tady je další kapitola. :-) ☆ Klára ☆