ZTRACENÉ JMÉNO

V NEMOCNICI

Ležím na svém lůžku v nemocnici. Proč tady jsem? Poté, co mi máma řekla tu její historku o tom, že jsem princezna, zatemnělo se mi před očima a já omdlela... Vlastně, ani nevím, zda se mi to jenom nezdálo... Rozhlížím se, abych zjistila, jestli tu jsem sama. Vypadá to, že ano, ale na stole vedle mě je položená moje knížka a dokonce i můj ipad. Na židli je odložený kabát, dědečkův kabát. To znamená, že dědeček je někde poblíž. Z chodby ke mně doléhají hlasité zvuky. Hlasité kroky. Otočím se ke dveřím, zrovna ve chvíli, kdy do pokoje vchází děda. ,, Madi! Jakpak se má moje princezna? '' zeptá se mě nicnetušíc. Jak asi?! Nic moc. Jistě, může za to jedna prostá věta. ,, Ty jsi princezna. '' Jedna prostá, ale přesto tak zákeřná věta. ,, Ehhhhrr, Madison. '' Co, co? Podívám se na dědu. ,, Madison, je všechno v pořádku? Nemám zavolat doktorku? Jsi taková bledá. '' zeptá se mě a je na něm vidět, že má o mne starost. ,, Ne, já jsem úplně v pořádku. '' odpovím mu a ne moc přesvědčivě se na něj usměji. Musím vypadat, jako blázen. Culím se od ucha k uchu, abych ho přesvědčila, ale bohužel vypadám přesně naopak. ,, Opravdu vypadáš divně. Nemám zajít pro tu doktorku? '' zeptá se mě už o něco víc naléhavě. ,, Já ti říkám, že jsem opravdu v pořádku. '' řeknu otráveně. Začne se smát. Podívám se na něj s výrazem, který jasně říká.: ,, Řekla jsem snad něco vtipného. '' To ho rozesměje ještě víc. Snažím se, abych si udržela kamennou tvář, ale po chvilce vyprsku smíchy. ,, To je moje Madison. '' odpoví v přestávce, ale znovu se začne smát. Dovnitř vejde doktorka. Vypadá vyděšeně. ,, Klepala jsem, ale... '' podívá se znovu na nás. ,, nikdo mi neodpovídal. '' dokončí větu zaraženě. ,, Nestalo se vám něco? '' zeptá se a vypadá ještě vyděšeněji než předtím. ,, Ne! Jsme úplně v pořádku. '' řekněme s dědou sborově a spustí se další vlna smíchu. Tentokrát to nevydrží ani doktorka. Smějeme se dokud to děda nezkazí. ,, To už stačí. Bolí mě břicho. Notak, Madison, zlatíčko, ty moje princezničko, to fakt stačí. '' Přestanu se smát. Doktorka i děda se zarazí. ,, Řekl jsem něco špatně? '' zeptá se mě děda. Ajaj... ,, Eeeee... co by jsi měl říct špatně? Chtěl jsi, abych přestala, tak jsem tě poslechla. '' zatvářím se vítězně, i když mě ta výmluva napadla až teď a vůbec to není pravda. ,, Jo áhá. '' zasměje se, ale já poznám, že jsem ho moc nepřesvědčila. ,, Tak jak je vám slečno Madison? '' zeptá se mě doktorka. Už se také uklidnila. ,, Bylo mi i líp. '' odpovím jí tónem, který jí jasně říká.: ,, Jsem v nemocnici! To byla úplně stupidní otázka! '' ,, Dobrá, dobrá, musím se vás na to zeptat. '' odpoví mi. Takže to pochopila. ,, Nebolí vás něco? '' zeptá se znovu, už o něco líp. ,, Ne, jsem v pořádku. Kdy mě konečně pustíte domů? '' zeptám se jí už o něco mileji, ale pořád mám náladu pod psa. ,, Jste tady teprve pár hodin. Ještě si tu pár dní poležíte. '' odpoví přísně. ,, Ale... '' začnu protestovat. ,, Žádné odmlouvání. '' přeruší mě rázně a odejde z pokoje. ,, Má pravdu zlatíčko. '' řekne děda. ,, Jéžiš! '' zavrčím nespokojeně.

Ahoj všichni, snad se vám kapitola líbí. Tradičně se omlouvám za chyby. ☆ Klára ☆