ZTRACENÉ JMÉNO

KONEC?

Dny plynou jako voda a já se nedokážu odhodlat a napsat jí. Každý den, chodím ze školy okolo té kavárny. Je to delší, než chodit parkem, ale já pořád doufám, že ji tam uvidím. Vždy poslední hodinu ve škole se už nedokážu soustředit. Mylně se domnívám, že tam sedí a čeká na mě. Jak už jsem řekla, dny plynou jako voda a já se pomalu vracím ke svému dřívějšímu životu. V noci se mi zdají normální sny, nedostávám dopisy a jsem si na 100% jistá, že se jmenuji Madison. Madison, žádná Irma. Madison. Abych na to nejspíš nezapomněla, děda mi to každý den připomíná. Až teď si uvědomuji, že život nevýrazné, mladé holky, se mi docela líbil.
Jdu ze školy, jdu okolo kavárny. Už jsem si na tu trasu zvykla. Už ani nedoufám, že by tam mohla být, ale stejně se kouknu. Na tom místě, na kterém jsme seděly, sedí nějaká žena. Matně mi ji připomíná, myslím mojí mámu. To nemůže být ona. Žena se na mě otočí a tak uhnu pohledem. ,, Už se tam nepodívám! '' přikážu si. Bohužel mi to nedá a tak se tam znovu podívám. Na tom místě už nikdo není. Rozhlédnu se po celé kavárně, vím, že to nemusela být ona. Navíc, proč by se tu znovu ukazovala, když jsem ji dost jasně poslala do háje. Vím, že už jsem s tím otravná a nejvíc tím trápím dědu.
Když přijdu domů, na stole leží vzkaz. Je napsaný tím krásným písmem, tím krásným Lauřiným písmem. To písmo poznám i odtud. Odhodím tašku na zem a s úsměvem na tváři se vrhnu na stůl. ,, Znovu vás zdravím slečno Madison, nevím, zda vám dopis přišel, každopádně... '' počkat, tohle už jsem četla. Prohlédnu si ten vzkaz z obou stran. A hele... ,, Ahoj pusinko, '' ach ten dědeček. ,, musím si něco zařídit. Uvidíme se později. Tvůj milovaný dědeček '' Milovaný! :-D P.S. Nemohl jsem najít nějaký papírek, tak jsem použil tenhle vzkaz, doufám, že ti to nevadí. '' Upřímně, vlastně trochu jo. Dělala jsem si falešnou naději dědo! ,, Brr brrr brrrr... '' zavibruje mi mobil. ,, Už běžím! '' zakřičím, i když vím, že mě ten mobil neslyší. Než tam doběhnu, už mám nepřijatý hovor. Neznámé číslo. Nebudu jim volat zpátky, když by to bylo něco důležitého, zavolají znovu. K tomu mě vždy naváděl děda. Odložím si mobil na stůl a vyběhnu po schodech nahoru. Dojdu si pro svojí oblíbenou knížku. Už jí čtu asi po sté a zatím mě neomrzela a nikdy neomrzí. ,, Brr. '' slyším, jak mi zase zavibruje mobil. Chopím se knihy a už běžím dolů, jako smyslů zbavená. Odemknu mobil. Máte 1 novou zprávu. Hlásí mi to. Rozkliknu ji. Zase od neznámého čísla! Nejspíš nějaká reklama, no co, Vánoce jsou za rohem a já nemám žádné dárky, třeba to bude něco užitečného. ,, Ahoj Madison, omlouvám se za tu naši nešťastnou schůzku. Asi mě už nebudeš chtít vidět - vůbec se ti nedivím. Ať se ti daří. Mamka ''

Ahoj, tady je další kapitola. Je to opravdu konec? Omlouvám se za chyby. ☆ Klára ☆