ZTRACENÉ JMÉNO

ANO, JSEM ŠŤASTNÁ!

,, Ještě knížku! '' zavolám na dědu. Dneska je den ,, brzy '' a den ,, ještě chvíli. '' Dnes mě konečně pouští z nemocnice. Prý už jsem úplně v pořádku, ale to já vím už dlouho. Dnes uvidím poprvé to své království. Těším se na něj i na všechno v něm a okolo něj, i když kvůli tomu bylo tolik starostí, - skončila jsem v nemocnici... ale i radostí - našla jsem mamku... Stejně tomu pořád nemohu uvěřit. Já jsem opravdová princezna. ,, Madison, nastupovat, odjíždíme. '' zakřičí na mě děda od auta. ,, Už běžím. '' odvětím.
V autě přemýšlím o svém jménu. Kdo jsem tedy? Madison, či Irma? Vždycky jsem si říkala, že své jméno je to jediné co vím na 100%. Sice se ke mně moc nehodilo, ale věděla jsem, že je moje. Teď už ani to jméno pořádně nevím. ,, Dědo, jak se vlastně jmenuji? '' najednou se ozvu a děda malém sjede ze silnice. ,, Madison, ty nevíš, že se jmenuješ Madison? '' odpoví mi a zasměje se, jako by si myslel, že si dělám legraci. ,, Ano, vím, že jsem Madison, ale také Irma. '' To ho dost zarazí. ,, Irma? '' převaluje si to slovo na jazyku, jako by ho slyšel poprvé. Přikývnu. ,, Kdo tedy jsem? '' zeptám se a čekám na jeho odpověď i reakci. ,, Z 60% jsi Madison a z 40% Irma. '' snaží se odlehčit situaci. ,, Dědóó, nemám náladu na legrácky. '' začnu znuděně protahovat. ,, Už nejsem malé dítě, pochopím to. '' dodám. ,, Dobrá... '' odvětí. ,, Tvé pravé jméno je Irma, ale když jsem si tě vzal k sobě, chtěl jsem tě osvobodit od těch všech problémů a tak jsem ti začínal říkat Madison, po babičce. '' dokončí. ,, Ale, jak... vždyť mi tak říkají i ve škole... přeci to není moje pravé jméno... '' nechápu to. ,, Popravdě Madison je tvoje druhé jméno. Jsi Irma i Madison, nebyl problém ti říkat Madison... '' vysvětlí mi to. ,, Aha. '' nevím, co na to říct, ale něco bych říct nejspíš měla. ,, V tom případě tě prosím, abys mi říkal Irmo. '' poprosím ho. ,, Budu se snažit, ale pochop, občas mi to ujede. '' ,, Neboj, pochopím to, ale byla bych radši, kdyby jsi to respektoval. '' odpovím mu a celou cestu už jenom mlčím. Je to pro něj stejně těžké, jako pro mě. Nejspíš se bojí, že o mě teď přijde, ale tomu já zabráním. V podstatě je mi bližší, než matka...
Když dorazíme domů, vidím ji před domem. Nejspíš tam čeká déle, protože má kabát zapnutý až ke krku a ten její bambulkovitý nos má červený jako rajče. Při tomto pohledu se musím zasmát! Když vylezu z auta, musím jí to okamžitě oznámit. Vypadá fakt srandovně, ale jí to tak moc nepřijde. ,, Když vám to strašně trvá! '' oboří se na mě. ,, No co, byla na silnicích zácpa. '' odpovím jí, protože nesnáším, když mě někdo obviňuje z něčeho, za co nemohu. Probodne mě pohledem. Je mi to nepříjemné a tak změním téma. ,, Jedem? '' Místo odpovědi už jde k autu. ,, Čekala jsem, že pro nás přijede kočár. '' rýpnu do ní. ,, Nekřič. '' odpoví a už nasedá do auta. Potom jenom stáhne okýnko a zahaleká.: ,, Pospěš si, nebo odjedu bez tebe. '' ,, To bys neudělala. '' neodpustím si poznámku. ,, Fajn, jak chceš! '' nastartuje auto. ,, No,tak možná jo. '' odpovím jí a už běžím k autu. Co kdyby opravdu odjela. Vždyť já se tam docela těším!
Jedeme poměrně dlouho. Vůbec nechápu, jak mě mohla najít, když bydlím úplně na opačném konci města. Skoro ani nevnímám, kudy jedeme, ale vím, že ta cesta trvá opravdu dlouho. Když tam dorazíme, začínám si myslet, že je to snad hloupý vtip. Čekala jsem, že spatřím království, jako je vždycky v pohádce, místo toho hledím na... pole! ,, Ehm, kde je to království? '' zeptám se poněkud překvapeně. ,, Copak ho nevidíš? To krásné pole, to je to království. '' odpoví mi a tváří se velmi vážně. Sklopím zrak a začnu vrtat nohou do země. Máma se začne smát. Zvednu obočí. ,, Jé, kdyby ses viděla! To byl fór! Jéžíš, ten tvůj výraz! '' směje se. ,, Aby ses nám tady nepočůrala smíchy. '' nasadím výraz, který jasně říká ,, Bylo to nutné. '' Ona se směje dál. Opřu se o auto a čekám, až se konečně uklidní. Musím přiznat, že jí to trvá opravdu dlouho. Když konečně dozní ten její záchvat smíchu, posuneme se o kousek dál. Pořád vidím jen to pole, ale počkat... popojdu o jeden krok blíž... údivem mi spadne brada. Přede mnou se objeví zámek. Mohla bych vám ho popisovat donekonečna, ale také to mužů shrnout jedním slovem. Neuvěřitelné! Stejně vám ho chci ( alespoň z části ) popsat. Je opravdu obrovský, je do kulata a má strašně moc věžiček. Okna má obloukovité a je jich nespočetně mnoho. Je celý bílý a přesně pro princezny, vlastně pro mě. Až teď jsem si všimla těch lidí. Stáli tam a provolávali mi slávu. Myslím, že jsem splnila svůj úkol. Usmívají se a vypadají šťastně.
Z toho usoudím... ano, jsem princezna. Ano, jmenuji se Irma i Madison. Ano, našla jsem mámu. Ano, jsem silná a pevná. Ano, osvobodila jsem všechny ty lidi, co tu stojí. Ano, už vím, kdo jsem a ano, jsem opravdu šťastná!

Zdravím vás všechny, tak tohle je poslední kapitola Ztraceného jména. :-) Překonala jsem se a tahle kapitola má pro mě neskutečných 918 slov. Pro někoho je to málo, ale pro mě je to rekord. :-) Doufám, že se vám i ta poslední kapitola líbila. Napadlo mě, že bych někdy mohla napsat pokračování, ale možná je to hloupost. Budu ráda, když si ode mě přečtete i ten můj další příběh, co budu brzy publikovat. Opravdu jsem moc ráda, že si tento příběh našel několik věrných čtenářů. Děkuji vám za veškerou podporu. Vaše ☆ Klára ☆