ZTRACENÉ JMÉNO

NÁVŠTĚVA

Probouzím se zase v té strašné nemocnici. Už jsem tu třetím dnem a začínám se tu pěkně nudit. Kdyby mi sem alespoň někoho přivezli. Někoho, kdo by se mnou komunikoval. Ano, vím, že je tu se mnou děda každou chvíli, ale i na něm už je poznat, že ho to zdráhá. Také za mnou chodí doktorka. Každý den se jí ptám, kdy už konečně budu moci domů a ona mi každý den odpovídá, že brzy. Brzy. Co to je brzy? Zítra, pozítří, nebo snad za týden? Tyto otázky mi neustále kolují v hlavě. Vlastně ještě mi tam koluje jedno slovo - máma. Čekám, že za mnou přijde, ale den ode dne mi to přijde méně pravděpodobné.
Děda sedí na židli, tedy spíše spí na židli. Napadá mě, že se ho na ni zeptám. Moc bych si přála, aby za mnou přišla. Jo, jsem na ni za to docela naštvaná. Šťouchnu do dědečka rukou. ,, Vstávat ospalče, vstávat. '' začnu mu prozpěvovat přímo do ucha. ,, Zbláznila ses! Chceš abych ohluchnul?! '' zakřičí na mě. ,, Prómiň. Dědóó, já se nudím. '' začnu popotahovat, jako malé dítě. ,, A jak ti mám pomoci? '' zeptá se mě už zase normálně. ,, Já už chci domů! '' začnu se vztekat. ,, S tím ti ale nepomůžu. Budeš to tu muset ještě chvíli vydržet. '' Chvíli. To je to samé jako brzy. Co to je chvíli? Ještě zítra, ještě pozítří, nebo snad ještě týdne? Achjo. ,, Už to mám. '' vykřiknu. ,, Na co jsi přišla, ty moje vědkyně? '' zeptá se mě. ,, Dědečku, nemohl by jsi zavolat mámě a říct jí, že bych byla moc ráda, kdyby za mnou přišla? '' zeptám se ho a udělám na něj psí oči. Usměje se. ,, To víš, že to pro tebe udělám ty moje princezno. '' odpoví mile. ,, A ještě něco, neříkej mi prosím princezno, ani princezničko, prostě všechny tvary nebo slova příbuzná od podstatného jména princezna máš zakázané. '' řeknu mu. ,, Dobře prin... zlato. '' ,, To mi říkáš naschvál! '' otočím se a dělám, že jsem se urazila. ,, Dobrá, dobrá zlatíčko. '' políbí mě na čelo.
Po pár hodinách se tu konečně objeví. Matka. Vypadá ustaraně. ,, Ahoj Irmo. '' vysloví nejistě. ,, Ahoj mami. Děje se něco? Vypadáš nervózní. '' řeknu jí narovinu. ,, Lidé v zemi jsou nešťastní. Těšili se na tebe. '' ,, Aha. '' řeknu a polknu na sucho. Ona je nervózní a nesvá jenom kvůli tomu, že nějací lidé, které ani neznám, jsou nešťastní, že jsem je nenavštívila. Jako fakt?! ,, Tak to mě moc mrzí. '' dodám s nezájmem. ,, Vím, že si myslíš, že je to hrozná pitomost, ale těšili se, že je konečně osvobodíš. '' řekne, protože pozná, že mi to přijde opravdu jako pitomost. Ale počkat... osvobodíš... na to jsem úplně zapomněla. ,, Z čeho je mám osvobodit? '' zeptám se jí, protože to mě opravdu zajímá. ,, Ty to ještě nevíš? No přece z toho jejich smutku. Od té doby, co se všechno dalo do pořádku a ty ses ještě neobjevila, spadl na celé království smutek, až se objevíš a oni tě konečně uvidí, mělo by se to změnit. '' konečně mi to vysvětlí. Takže, až se uzdravím, konečně uvidím celé své království a svůj lid. Kdybych řekla, že se na ně netěším, lhala bych.

Ahoj všichni, tak tohle je nejspíš předposlední kapitola. Doufám, že se vám líbí. Nejspíš už jsem s tím otravná, ale prostě se musím omluvit za chyby. ☆ Klára ☆