ZTRACENÉ JMÉNO

KATASTROFÁLNÍ SETKÁNÍ

A už je tu zase druhý den. Nemůžu se dočkat a zároveň se trochu obávám, co se dozvím. Nemůžu kvůli tomu spát a tak jsem zase ve čtyři ráno vzhůru. Jsem zvědavá co mi řekne. Utekla snad z vězení, nebo dokonce z blázince? Určitě! Blázen na útěku! Ne! Je to má matka, neměla bych ji odsuzovat dopředu.
Jdu si dát sprchu, protože z toho nedočkání či strachu už vymýšlím opravdové hlouposti. Vážně začínám dělat hrozné blbiny a ani si toho nejsem vědoma. Proto se hrozně leknu, když si na sebe pustím příšerně ledovou vodu. Nejdřív jsem toho úplně mimo, ale nakonec si ji tak nechám a rychle se s ní opláchnu. Snad se konečně proberu.
Sekundy. Minuty. Hodiny... mi utíkají ohromně rychle. To už vchazím do kavárny. Matka sedí až úplně vzadu. Dojdu až k ní a nejistě ji pozdravím.: ,, Ahoj mami. '' Vzhlédne od stolu a usměje se na mě. ,, Tak ti to Marvin už řekl, co? '' ,, Jak co. '' odpovím jí chladně. Úsměv jí zmizí z tváře. ,, No... tak se posaď. '' řekne už o něco méně přátelsky. Odsunu židli, posadím se naproti ní a objednám si džus. ,, Tak co jsi mi chtěla říct tak důležitého? '' zeptám se jí narovinu. ,, Chtěla bych ti vše vysvětlit. '' řekne už o něco přívětivěji. ,, Tak můžeš začít. ''
,, Tak já ti řeknu nejdřív něco o sobě. Jmenuji se Laura. Je mi 43 let a jsem tvoje maminka... toho jsem se bála nejvíc, nevěděla jsem jak budeš reagovat. Tak ti to alespoň řekl Marvin. '' zasměje se nejistě, ale já mám výraz jako skála. ,, S Lucasem, tvým otcem, jsem se poznala, když jsme oba studovali v Norsku. Vzali jsme se, když nám by... '' ,, STOP tuhle pasáž už jsem slyšela. Vzali jste se, když vám bylo 25... bla bla bla. '' dořeknu za ni. Nevím, proč jsem na ni tak zlá, asi s ní nechci mít nic společného. ,, Můžeš mi říct jednu věc, proč... proč si mě opustila, když táta zemřel? '' zeptám se jí na tu otázku, kterou v sobě už několik let dusím. ,, Víš zlatíčko, neni to tak jednoduché, jak si myslíš. '' řekne s hrůzou v hlase. Teď to ve mně doslova vybuchne. ,, Je! Je to jednoduché. '' doslova na ni zakřičím. ,, Kdybych neměla dědečka, skončila bych v děcáku! '' řvu na ni. Skoro všichni lidi v kavárně na nás zírají. ,, Děda se o mě mezitím postaral. Ty se teď najednou objevíš a chceš mi to celé vysvětlit. '' Teď na nás zírají už opravdu všichni. ,, Víš... byla chyba se s tebou sejít a myslet si, že se ti po mně stýskalo. '' řeknu už o něco klidněji, ale se slzami v očích. Obléknu si kabát, hodím na stůl peníze, za džus, naposledy se na ni otočím a řeknu.: ,, Zbytek si můžeš nechat. '' A odejdu.

Ahojky, tak co, líbí? Nějak mi dochází nápady na další kapitoly, tak mi napište, jak bych podle vás měla pokračovat. :-) Tato kapitola je pro kamarádku. Lenka_bradacova ;-) ☆ Klára ☆