Po dvou incidentech s ním jsem se ani neodvážila vystrčit nos z domu. Ale byl čtvrtek a já měla dlouhý vyučovací.
O volné hodině jsem se vypravila na procházku okolo školy. Celou dobu jsem měla pocit, že mě někdo sleduju, a tak když jsem uviděla dost velký strom, za který bych se vlezla, schovala se za něj.
,,Hmm proč mě sleduješ." zkřížila jsem ruce a zeptala se, hádej koho, pana neopatrného-Snowa.
,,Já jen....jsem chtěl....omlouvám se ti za tu jídelnu a za....ehm...to jak jsem přes tebe přepadl, fakt sorry." nervózně se usmál.
,,Aha to v tom parku to byla spíš moje chyba, ale jinak se omluva přijímá." pokrčila jsem rameny a chtěla pokračovat v cestě, když mě ještě zastavil.
,,Počkej, já jsem Snow, nesměj se mi, rodiče jsou ujetí."
,,Já vím, že jsi Snow." usmála jsem se a odrazila se od stromu.
,,Jak to víš? Ehm to je jedno, jak se jmenuješ?" zavrtěl hlavou a koukl na mě. Měl oči barvy hořké čokolády.
