Dívka s neonovou čepicí vyrazila na náměstí, kde měla být za deset minut. Stihla to, ale jakmile došla, nikdo tam nebyl.
Po chvíli se ozvaly slabé tóny vánoční písně. Šla tedy za nimi. Když konečně stála u rádia, ze kterého se linula vánoční píseň, rádio ztichlo. Z dálky uslyšela další tóny jiné písně. Rozběhla se za nimi. Začala být nesvá a kdyby nevěděla, že Snow je někde blízko, nešla by pryč.
U dalšího rádia se zastavila a zaposlouchala se do rytmů hudby. Všude okolo ní nikdo nebyl, jen zářivé hvězdy a měsíc a pak osamělá lampa s vánoční ozdobou. Věděla, kde je, ale přesto se nechtěla ještě více vzdálit od vánočního stromu. Přestože nechtěla jít dál, rozeběhla se za dalšími tóny jiné vánoční písně. Rádio, u kterého stála, se ztišilo už před chvílí.
Když si pobrukovala tóny písničky a blížila se k rádiu, zaujaly ji vánoční světélka, jenž vedla přez most dál k okraji města. Dlouho přemýšlela, jestli se má vzdálit od stromku, a když se k němu zpět otočila, nikdo tam pořád nebyl, byla rozhodnuta.
Následovala světélka a celou cestu jí tvář zdobil přihlouplý úsměv. Už se blížila ke konci světélek, když na ní začaly padat vločky. Po bližším prohlédnutí však zjistila, že se jedná o malé kousíčky papírů. Okamžitě, jakmile to zjistila, hledala někoho, kdo na ni sypal umělý sníh. Ale nikde nikdo. Zastavila se. A to nejen kvůli končící cestičce že světélek, ale i kvůli pocitu, že ji někdo sleduje.
Pomale se otáčela a zajišťovala, kdo ji následoval v cestě. Stála v tváři tvář klukovi s očima barvy hořké čokolády a s rošťáckým úsměvem, jež se odrážel i v očích. V rukou svíral cedulku s nápisem Šťastné a veselé všechny dny ve tvém životě, Winter.
Do očí se jí nahrnuly slzy štěstí a pevně objala kluka, jež stál pořád na místě. Objetí ji oplatil a pak ji zašeptal, aby se koukla nad sebe. Nad nimi viselo jmelí ze smrkové větvičky. Dívka se usmála a postavila se na špičky, aby ho mohla políbit.
