Snowa jsem už nikdy nechtěla potkat, cítila jsem se kvůli němu mizerně a kdo by ne?
Se školou jsme měli bruslení, ale já společně s dalšími dvěma jsme jeli na olympiádu. Naštěstí tam nebyl Snow.
Celý den proběhl bez jakékoliv trapné situace a já se vracela spokojeně domů s malým dárečkem pro kamarádku, když jsem našla v nově napadaném sněhu vzkaz.
Winter, promiň vážně, už ti dávám pokoj a nikdy mě už neuvidíš
Snow
To mě překvapilo, ale byla jsem ráda, že už nebudu čelit dalším trapasům.
Slyšela jsem kroky, když jsem vzhlédla, Snow stál pár metrů ode mě a v ruce držel ceduli s nápisem
Dnes mě nejspíš, doufám, vidíš naposled. Sbohem
Byl docela zdrcený a já jsem měla nutkání ho obejmout. Taky jsem to udělala, ale trochu se to zvrtlo v klopýtnutí a pád na Snowa. Ten to neustál a oba jsme skončili na zemi. Smáli jsme se, já z krásného pocitu, že mě nechá na pokoji a on, ani nevím čemu.
V tu chvíli jsem byla nejšťastnějším člověkem na světě, ale ro jsem netušila, že moje štěstí způsobilo i něco jiného.
