UNTIL DAWN - Já a Wendigo

Kapitola 6.

A najednou wendigo skočil... Skočil a přistál těsně vedle Kate.

Zdálo se, jako bysme tam tiše jako bez dechu stáli/leželi celou věčnost, přitom to bylo maximálně 10 sekund.

Chvíli se rozhlížel, a potom se ozval další vřískot. Wendigo se otočil a pak se najednou rozběhl směrem, odkud se ozval zvuk.

Ještě chvíli jsme se ani nehnuli, a potom jsem pomaličku a potichu přišla ke Kate.

"Katie, jsi v pořádku?" řekla jsem potichu. Museli jsme pořád šeptat.

"No, asi jo..."

"Dokázali jsme to!" pomohla jsem jí opatrně vstát na nohy.

"Teď musíme jít za Liamem a Johnym. Asi si nevšimli, že jsi upadla. Běželi dál."

"To jsou zmetci, co?" řekla trochu s humorem. "Máš tu mapu?"

"Sakra...!"

"Co??"

"Dala jsem ji Liamovi. Ale třeba si všimnou, že nejsme za nimi, a počkají na nás. Máme ještě dost věcí na přežití. Včetně deníku."

"Pojď, měli bychom jít, než nás zase něco přepadne."

Tak jsme zase šli, tichým a pomalým krokem dál po temné cestě a doufali, že najdeme Johnyho a Liama.

Co když už Liama nikdy nevidím?

Pořád jsem na něj myslela... Pořád...

Zase krátká kapitola, za což se omlouvám. Mám na vás jednu otázečku...

Chcete, abych psala i z pohledu Liama/Johnyho/Kate? Nebo jen Annabelle? ;)

Když tak napište z čího pohledu ;)