O zatoulaném vlčeti

Wanji, Karai a Bezhlavá čearodějnice

V této kapitole vám budu vyprávět jeden z nejstrašidelnějších zážitků, jaký jsme já a Wanji zažili. Takže se prosím posaďte, nastavte uši a poslouchejte.

Bylo krásné podzimní ráno, ale nebylo jako každé jiné. Dnešek se od ostatních dnů hodně lišil. Já, Wanji, April a pár našich přátel jdeme ve 21:30 do Vlčího lesa a budeme tam až do rána.

Ptáte se proč? Je to kvůli Bezhlavé čarodějnici. Ano čtete dobře. Podle pověsti se jmenovala Clara, bylo jí 15, stejně jako teď mě. V tomto věku zjistila že má zvláštní schopnosti, ale využila je ke zničení celé vesnice. Vesničané se jí báli a tak odešli pryč, jenže se rozhodli za svou vesnici bojovat a tak se vrátili, aby ji zničili. Pátrali po Clara mnoho hodin, až ji nakonec našli a potrestali ji. Dali ji, ten nejhorší trest ze všech. Za čarodějnictví se v té době dával trest smrti, lépe řečeno (useknutí hlavy). Hned co vesničané ukončili život Clara odnesli její tělo na hřbitov, ale hlavu odnesli do lesa. Od té doby vstává Clara z mrtvých přesně o půlnoci, po té odejde ze hřbitova na kterém byla pochovaná a zamíří si to do hloubi lesa, kde hledá svou hlavu, kterou ji lidé usekli. Ve vesnici si myslí že jsou to jen babské povídačky na zastrašování malých dětí, ale já, Wanji, April a naši velmi dobří přátelé si to nemyslíme.

Já si myslím, že všechny pověsti co se o tomto kraji vyprávějí jsou pravdivé.

Jsou to velké záhady a proto mě vždy přitahovali. Ale zpět k tématu!Kolem 5 hodiny jsme si s Wanjim zabalili všechny potřebné věci a v půl desáté jsme dali s klukama sraz u vlčí skály, která byla jeden kilometr od našeho domu. Když kluci přišli šli jsme společně do lesa a tak začalo naše velké dobrodružství.

Musím se přiznat, že jsem měla docela nahnáno, ale kluci taky, takže jsem se nemusela cítit tak trapně.

Kluci řekli, že už je čas jít a tak jsme šli. Do hloubi lesa jsme dorazili ve 23:45 a museli jsme čekat ještě patnáct minut.

Patnáct minut uběhlo jako voda a my čekali na to co se bude dít. Kluci si sebou vzali i kameru, aby si Clara mohli natočit. Doufali jsme, že přijde hned, ale tak to nebylo.

Asi tak po půl hodině kluci řekli, že už je nebaví čekat.

April šla k nim a já na ně, jen tak koukala, když v tom jsem začala mít divný pocit a byl na místě.

Jeden z kluků si všimnul, že za mnou někdo stojí, co stojí spíš poletuje. A tak na to upozorňil ostatní.

,,Karai, pozor!"

Já jsem se ohlédla a ten divný pocit se nemýlil. To si pište, že jsem vykřikla a kdo by nevykřikl, kdyby viděl bezhlavou ženskou, jak za ním poletuje.

Tomu, který by nevykřikl bych tleskala, až by mi ruce upadli.

Všichni jsme začali utíkat co nám nohy stačili a Clara letěla za námi. Bylo to jako v noční můře, ve které neexistuje žádný úkryt kde by jste se schovali, ani sami sobě. Mysleli jsme, že je s námi konec, když v tom nás přestala honit. Sedla si na starý pařez a začala plakat.

Ano, teď si asi myslíte, že jsme se zbláznili, ale je to tak. Neměla sice hlavu, ale bylo to slyšet.Já se zastavila a chviličku jsem Clara pozorovala, potom přiběhla April.

,,Karai, rychle pojď, než tě dostane."

Já místo toho, aby poslechla svou sestru, tak jsem se vydala směrem k duchovi ženy, která už nevypadala tak strašidelně.
,,Co to dělá?"