O zatoulaném vlčeti

Karai je v nebezpečí

Jednoho zimního dne jsme se s Wanjim probudili a podívali se z okna a ono sněžilo. Rychle jsem se oblékla s Waniim jsme se šli nasnídat a rychle vyběhli ven. Byli jsme venku asi hodinu, když na mě mamka zavolala ať si jdu udělat své povinosti. Dnes bylo na programu: nakrmení zvířat, zametení a vytření domu a umytí nádobí. Už jsem měla splněno všechno, kromě nádobí. Začala jsem umývat nádobí a táta zrovna přišel domů. Pozdravil mě, pohladil po hlavě a dal mi pusu na tvář. Hned jak jsem umyla nádobí, tak jsem ho dala na dvě suché utěrky, aby se to usušilo. Pak jsme s Wanjim okamžitě vyrazili na zahradu, kde jsme si chtěli uděkat sněhuláka. Byli jsme venku sotva deset minut a mamka na mě zakřičela.

,,Karai, okamžitě domů!" a řekla to hodně naštvaně. Nevěděla jsem co se děje, ale poslechla jsem ji. Když jsem přišla dovnitř, tak jsem se zula, sundala bundu a než jsem se stačila zeptat co se děje, tak mi mamka dala velkou facku. Netušila jsem za co a tak jsem se ji zeptala.

"Co jsem provedla?,, řekla jsem. Mamka mě odtáhla k nádobí a na zemi leže rozbitý hrnek který má maminka dostala od své maminky, než zemřela. Zeptala jsem se:

"Co se tu stalo?,,

"Tak ty nevíš?,, řekla jsem ji, že nevím.

"Nedělej, že o tom nic nevíš, ty si dnes myla nádobí!,, odpověděla jsem jí, že ano, ale že ten hrneček byl v pořádku, když jsem odcházela. Mamka mi nevěřila. Řekla, že jsem lhářka a že už mě nechce vůbec vidět. To mě strašně zasáhlo, ale vyhověla jsem ji. Šla jsem ke dveřím a oblékla si bundu, obula boty, dala Wanjimu pusu, řekla jsem že ho mám ráda a šla jsem. Utíkala jsem směrem k lesu bylo mi líto, že jsem Wanjiho nechala doma, ale bylo to pro jeho dobro. Nechtěla jsem aby se mu něco stalo.

V lese byla tma, neměla jsem u sebe mobil abych si mohla posvítit na cestu. A nejspíš nebyl dobrý nápad utíkat z domu a navíc zrovna do lesa, protože jsem šápla na hodně měkou zem na ta se propadla. Já dopadla na nohy a jak jsem dopadla, tak jsem si vyvrkla kotník nemohla jsem se dostat ven a hodně to bolelo. A aby toho nebylo málo, tak ještě k tomu začalo sněžit v tu chvíli jsem byla v pěkně velké kaši, protože šněžilo opravdu hodně a jestli byto nepřesttalo, tak by mě ten sníh mohl zasypat. V tu chvíli jsem se mohla jen modlit a doufat, že mě brzo najdou.

U Karai doma

Bylo už půl jedenácté v noci a Karai stále nepřicházela. Wanji o ní měl velký strach, pořád sedě u dveří a čekal až se dveře otevřou a vejde Karai, ale marně. Nakonec u dveří usnul a ležel tam až do rána.

Karaiina mamka se ráno vzbudila a sešla ze svého pokoje a zahléhla Wanjiho ležet pořád u dveří a při tom kňučel. Její mamku to strašně rozrušilo, myslela, že se Karai za ten večer vrátí, ale nevrátila. A tak okamžitě zvedla telefon a zavolala na policejní stanici na které měli s pokečně s jejím mužem kamaráda. A ten jí řekl, že okamžitě přijede. Ona zatím probudila svého muže a řekla mu celou situaci. Ten jejich kamarád byl velitel na policejní stanici a tak sebou vzal rovnou i záchranný tým, psy a spoustu policistů na pročesání okolí. Když všichni přijeli, tak jim Karaiina mamka řekla proč Karai utakla a jk se to všechno seběhlo. Zatím co Karaiini rodiče vyprávěli policii co se stalo, Karai zažívala peklo.

Karai

Já jsem se jen modlila, protože sníh nepřestával padat a už jsem ho měla až po lítka. Byla mi strašna zima, měla jsem hlad a hrozně jsem se bála. Nevěděla jsem co mám dělat, strašně mě bolel ten kotník, ale věděla jsem, že nesmím propadnout panice. Ale každou minutou co jsem byla v té díře mi bylo hůř a hůř.

U Karai doma

Každou chvílí co byla Karai pohřešovaná se její táta více zneklidňoval a její mamka se víc a víc obviňovala, že za zmizení Karai může jen ona sama a nikdo jiný. Policisté vypracovali určitý plán, jak budou Karai hledat a začali hned.

Policisté v lese

Policisté se rozdělili na tými a hledali Karai. Hledali asi tři hodiny a stále nic. A tak se vrátili se k domu.

U Karai doma

Kamarád rodičů jim řekl, že budou pokračovat v hledání Karai zítra, protože se blíží večer. Rodiče ho chápali, ale měli strašný strach.

Karai

Byla jsem v té díře už jeden celí den a sníh stále stoupal. Už jsem ho měla nad břichem. Byla mi strašná zima, ale nic jsem nemohla dělat na nic jsem se nezmohla, jak mi byla zima, tak jsem nemohla ani křičet. Začaa jsem mít špatné myšlenky, začala jsem se bát, klepat se, ale ne zimou spíš strachem, který ve mě začal převládat.

2. Den

Policisté začali hledat bezy ráno, aby měli více času jí najít, ale ten čas se hodně rychle krátil. Policisté prohledávali les osm hodin, ale nic. Už to chtěli vzát, když najednou jeden policista vykřikl:

"Tady je, našel jsem ji!,,

Policisté Karai našli na pokraji smrti. Byla promrzlá na kost a nemohla dýchat kvůli sněhu, který ji zasypal.

Policisté ji přinesli domů, zavolali doktora, ten ji prohlédl, ošetřil a řekl rodičů, že se nemusí bát, že bude za dva týdny zase čilá jako rybička. Ve vtipu jim řekl, že je to kočka, protože má devět životů. Když se ho zeptali, jak to přesně myslel, tak jim odpověděl, že Karai držela, drží a bude držet pouze silná vůle a že měla velké štěstí.

A jak doktor řekl, tak to taky bylo. Karai opravdu za dva týdny byla jako rybička, jen se ji musí ještě zahojit ten kotník, ale to pro Kaai nebyla žádná velká překážka. I když měla zraněný kotník, tak ji to vůbec neodradilo od toho, aby s Wanjim a svími dalšími přáteli prožívala další blázni a odvážna, záhadná dobrodružství.