Please don't cry my girl (Chris Evans)

Ty nemáš kalhoty?

,,Už musím jít. Táta dnes večer odlétá do Francie" zesmutněla jsem a stoupla si. Nechtěla jsem odcházet, ale musela jsem se aspoň rozloučit.

,,Na jak dlouho?" nasadil si brýle.

,,Dva týdny"

,,Dva týdny? To znamená, že budeš celé dva týdny sama doma?" mrkl na mě.

,,Asi ano" sklopila jsem pohled a musela se pousmát.

,,A nechceš třeba přes noc hlídat? Kdyby tě náhodou někdo přepadl, nebo tak něco. Chápeš, ne?" stoupl si. Po jeho slovech se mi začaly potit ruce, mé tváře házely odstín červené a očima jsem zkoumala mé špičky bot. ,,Mluvím s tebou" hodil po mně úšklebek. Co mu mám na to asi říct? Jasně, že chci!

,,Ne, to je dobrý. Zvládnu to" zamumlala jsem. Můj pohled přejel k jeho tělu. Zkoumala jsem ho, jako nějaký experiment. Ale sakra sexy experiment. Moje oči zamířily k jeho černému opasku u džín. Do háje! I ten opasek se má líp než já!

,,Jak asi musí vypadat nahý..."

,,Prosím?" rozesmál se Chris.

,,Cože?" koukla jsem se na něj nechápavě.

,,Zrovna jsi řekla, že by tě zajímalo, jak bych vypadal nahý" úsměv měl od ucha k ucha a zjevně, kdybych tu nebyla, válel by se na zemi smíchy.

,,To jsem neřekla" vykulila jsem oči a nejradši se zahrabala do země. Já jsem to řekla nahlas? To si ze mě dělá někdo srandu. Nejradši bych se zkopala do kuličky a a dala si ještě pár facek.

,,Řekla" přesvědčoval mě.

,,Neřekla" odporovala jsem. Nikdy jsem se necítila tak trapně.

,,Hele, jestli chceš, tak si mě klidně svléct můžeš, ale pod podmínkou, že já svléknu tebe" vyplázl jazyk a rudnul od toho, jak se před chvílí snažil zadržet smích.

,,No..."

,,Ty o tom opravdu přemýšlíš?" rozzářil se.

,,Ne" zalhala jsem. ,,Jen jsem chtěla říct, že si své nahé tělo šetřím pro někoho, koho budu mít opravdu ráda" dodala jsem a pomalým krokem šla do města.

,,Nemůžu uvěřit, že se přátelím s jeptiškou" zasmál se a následoval mě.

,,Jestli ti to vadí, tak se se mnou přátelit nemusíš"

,,Kdyby mi to vadilo, tak tu nejsem" usmál se, ale nebyl to jeho veselý úsměv, spíše utrápený.

Cesta proběhla překvapivě tiše. Ani jeden z nás se neodvážil říct jediné slovo. Jediné, k čemu jsme se odvážili, bylo to, že jsme po sobě zírali. Po chvílích jsem si vždy sjížděla očima jeho dokonalou postavu. Nejspíše si toho všiml, protože se vždy usmál, ale mně to bylo jedno, protože jsem byla úplně mimo.

,,Takže... Tady by jsme se měli rouzloučit" stáhl své rty do úzké čárky a nadzvedl obočí. Stáli jsme na místě, kde by jsme oba měli vydat jiným směrem.

,,Sbohem, Chrisi" špitla jsem, ale z mého hlasu bylo poznat, že se mi od něj odcházet rozhodně nechce.

,,Sbohem, Daisy" usmál se. Po vyslovení mého jména se mi málem podlomily kolena a moje tváře opět dostávaly nádech červené. Nesnáším to, co se mnou dělá.

Otočil se a pomalým krokem šel domů. Chvíli jsem tam ještě stála a sledovala stopy ve sněhu, které po něm zbyly. Docela jsem si připadala jako blázen, ale opravdu mě dnes dostalo jeho chovaní. Nakonec jsem se vzpamatovala a šla domů.