Please don't cry my girl (Chris Evans)

Navždy

Roztřihla jsem límeček a látka, která zakrývala jeho hruď se rozdělila na dvě poloviny. Moje ruce si našly cestičku k jeho hrudi a přejížděly po jeho vypracovaném svalstvu.

Jemně jsem zatlačila do jeho hrudi a svalila ho na postel. Nebránil se. Jen mě nenasytnýma očima pozoroval a skousával si ret. Jeho pohled mě doháněl k šílenství a jeho nahá hruď se mi vysmívala, protože jsem od ní nedokázala odtrhnout oči.

Sedla jsem si na něj obkročmo a podpírala se koleny. Spojil své ruce na mých zádech a přitiskl si mě k sobě. Zadýchaně jsem se otřela svými rty o jeho a poté ho políbila.

Jeho ruce zajely k mému pásku a když se dotkl rukama mé kůže, vzdychla jsem a polibek prohloubila. Trochu jsem se od něj odtáhla a když jsem spatřila jeho tvář, vybavila jsem si Johnyho. Díval se na mě Johny a osáhaval mě tam, kde neměl. On ne.

Vyjekla jsem a seskočila z něho. Zamotala se mi hlava, když jsem si uvědomila, že stále sedí přede mnou.

,,Děje se něco?" koukl se na mě vysmátě a já jsem klopýtla, když jsem couvala.

,,Chrisi!" zakřičela jsem a doufala, že se mi to jen zdá.

,,Daisy, uklidni se," řekl Johny a pomalým krokem šel ke mně.

,,Nech mě být, Johny!" narazila jsem do zdi a snažila se z hlavy vyhnat tu představu, co by mi mohl udělat.

,,To jsem já, Chris," sáhl mi na rameno a já sebou cukla. Zmateně jsem na něj pohlédla a jeho obličej se pomalu měnil v Chrisův.

Pootevřela jsem ústa a nechápala, co se to právě stalo. Kousek jsem od něj odstoupila a ujišťovala se, že je to opravdu on.

,,Daisy?"

,,Promiň, j-já-" koktala jsem. ,,Asi... Asi půjdu," nahlas jsem polkla a sledovala, jak se jeho výraz měnil.

,,Cože?" nadzvedl obočí a udělal krok ke mně. ,,Co se stalo, Daisy?"

,,Jen jsem se trochu lekla, nic víc," pokusila jsem se o úsměv, ale mé koutky úst se nehodlaly pohnout.

,,Lekla?" skoro se smál. ,,Nazvala jsi mě Johny." To jméno řekl s takovým odporem, že mi proběhl po zádech mráz.

,,To bylo jen... Jen jsem-"

,,Co jsi?" rozčiloval se a já ne něj vyděšeně zírala. V očích mě pálily slzy a tiše jsem pozorovala, jak mu klesá a zase zvedá hrudník.

,,Řekni mi něco pěkného," řekla jsem tiše a prosebně se na něj podívala.

Chvíli se zdálo, že nad tím opravdu dost přemýšlí, ale po chvíli se nadechl a řekl mi o dvou lidech, kteří byli naprosto rozdílní, ale přesto se do sebe zamilovali. On byl na vozíku a ona byla jeho pouhá ošetřovatelka, která ho za sto sedmnáct dnů musela přesvědčit, že má pro co žít.

Ano, tu knihu jsem znala moc dobře. Po tváři se mi skutálela osamocená slza a já jí rychle setřela hřbetem ruky.

,,Proč brečíš?" zašeptal a naklonil hlavu na stranu.

,,Vím, jak ta kniha skončí," pousmála jsem se a setřela další slzu. Usmál se a chvíli jsme jen stáli a dívali se na sebe. Nevěděla jsem, proč jsem ho viděla jako Johnyho a děsilo mě to, ale to, jak se na mě Chris díval a to, co mi pověděl mě pomalu uklidňovalo a donutilo aspoň trochu na tu chvíli zapomenout.

Bezmyšlenkovitě jsem ho objala. Chvíli váhal, jestli mi má objetí opětovat, ale nakonec si mě k sobě přitiskl. Bylo to naše první plné objetí.

Nevím proč, ale objetí mi přijde opravdu moc osobní. Nechci ho rozdávat všem. Objetí dokazuje, že danému člověku věříte a to, jak dokáže jedno objetí vyjádřit city, je doslova neuvěřitelné.

Položila jsem mu hlavu na hruď a pomalu si něco uvědomovala. Chtěla jsem, aby byl jen můj. Chtěla jsem, abych si řekla vždy, když ho uvídím, že je můj a nikoho jiného. Chtěla jsem, aby to byl můj přítel, ale tohle jsem mu nedokázala říct.

,,Co se zrovna před chvíli stalo?" pohladil mě po zádech.

,,Jen... Jen v mé hlavě jsi byl, jako Johny," narovnala jsem se tak, abych mu viděla do tváře. Vyděšeně na mě zíral a já se snažila vymyslet něco, co bych mohla říct. ,,Byl to jen odraz od té noci. Musela jsem počítat s tím, že to přijde."

,,Já myslel, že na nic nedošlo,"

,,Nedošlo, ale-"

,,Takže tě neosahával jen-"

,,Ne," přerušila jsem ho. Zacovoul a vytřeštil na mě oči.

,,Já toho hajzla zabiju," mumlal si pro sebe. Udělala jsem krok k němu, ale on se rozeběhl a vyběhl z pokoje. Do hajzlu.

,,Chrisi!" běžela jsem za ním. ,,Chrisi!"

,,Tohle mu neprojde!" seběhl schody a nazouval si boty. Co mám dělat?! Běžela jsem k němu a stoupla si před něj. Zdvihla jsem před jeho zrak prst a naznačila, že se musím vydýchat.

,,Nic se nestalo. Jsem v pořádku, dobře?" zamžikala jsem. Nevěděla jsem, jestli mu zrovna jde o to, abych byla v pořádku, ale aspoň jsem to zkusila.

,,On tě mohl... Mohl tě..." několikrát zamrkal, ale nedokázal se na mě podívat.

,,On by to neudělal," zalhala jsem. Byl jen kousek od toho, aby to udělal.

,,Cože? Ty ho ještě bráníš?" hystericky se zasmál a rozhodil rukama.

,,Je to můj kamarád," hlesla jsem a sklopila pohled.

,,Tvůj kamarád?"

,,Přestaň, prosím," do tváří se mi hnala krev.

,,Daisy-" začal, ale já jsem ho přerušila.

,,Můžu od tebe napsat tátovi? Nemám u sebe mobil a určitě má strach, proč jsem se neozvala," snažila jsem změnit konverzaci.

,,Jasně," řekl klidnějším hlasem a vytáhl z kapsy mobil.

Vzala jsem do ruky mobil a najela na zprávy. Chtěla jsem tam dát tátovo číslo, ale něco mě zarazilo. To něco bylo jméno té nejhorší osoby-Charlotte.

Sjela jsem trochu níž a zalapala po dechu, když jsem si přečetla zprávu.

Dobře, platí. Po novém roku spolu někam vypadneme. Navždy.
-Charlotte