I just couldn't [CZ]

*4*

Šla jsem nahoru po schodech a v duchu bědovala, že moje záda brzy tu tíhu tašky neunesou. Měla jsem chuť se teleportovat domů. Do peřin mojí postele, kde bych si zatáhla neprůsvitné záclony a učívala si tmu a ticho. Jenže když moje noha došlápla na poslední schod, zaslechla jsem smích. Tvůj smích. Okamžitě jsem se podívala tím směrem, odkud vycházel a měla jsem pravdu. Seděl jsi v křeslech na chodbě, jako já včera. Bavil jsi se svými spolužáky a smál se nějakému textu na mobilu jedné dívky. Sebrala ti brýle. Nasadila si je na sebe a našpulila rty ve výzvě, abys jí je sebral. Nevím, jestli jsi to udělal, protože jsem víc už neviděla. Zapadla jsem na dívčí záchody a snažila si představit, jak ležím doma v dece s kakaem v ruce. Jenže to nepomáhalo. Protože to na ní ses díval a mě jsi nevěnoval za tu celou dobu ani jedeno střetnutí očí. Mám být ráda, nebo ne?