She's a good girl [FF Luke Hemmings Cz]

31. This shouldn't be the end of us.

Luke

Když mi od Sophii přišla krátká zpráva, je mi to líto, zkoušel jsem se jí celý den dovolat, ale vždy jsem skončil v hlasové schránce. Měl jsem strach, mou hlavou se vířily různé děsivé vysvětlení, ale nikdy by mne nenapadlo to jedno, kvůli kterému jsem teď tady.

Když mi Adam oznámil, co se děje, odmítal jsem zůstat nadále v Americe. A nebyl jsem to jen já, nikdo z nás v tom nechat Soph samotnou a ani jeden jsme tomu nedokázali uvěřit.

„Slečno Taylorová, přiznáváte svou vinu?" vyslovil hlasem, který postrádal jakékoliv emoce, soudce a já v ten moment zpozorněl.

Celá soudní síň ztichla, všechny oči byly přišpendlené na ni. Všichni čekali na její odpovědět, ale ona neustále mlčela. Zavřel jsem oči a zkusil si představit, jak vyslovuje upřímné strohé ne, jenže z nějakého zvláštního důvodu to nešlo, nedokázal jsem to, ať jsem se snažil sebevíc. Celé mé tělo zachvátil nepříjemný sžíravý pocit.

Mrtvolné ticho narušil její hluboký trhavý nádech. Nebo to byl vzlyk? Strnule jsem seděl, v rukou pevně svíral cíp košile, očima jsem neustále těkal po jejím těle, které ke mně bylo otočené zády, a snažil se u ní najít jediný příznak nervozity. Ale nic, tělo měla uvolněné, ruce volně svěšené podél a hlavu měla napřímenou rovně přímo k postaršímu soudci.

A pak, když jsem slyšel její odpovědět, chtěl jsem křičet, že to není, nemůže být pravda. Jenže jsem nedokázal pohnout jediným svalem. Zkoušel jsem porozumět pocitům, které měly po tomhle vzniknout, ale nic než prázdnotu jsem neobjevil.

Sophie

Mé ano, protrhlo hrobové ticho jako atomová bomba. Neměla jsem jinou možnost, měli dost důkazů k mému obvinění, a tak jsem to prostě ukončila. Všechno tohle skrývání, zatajování a přede vším lhaní svým nejbližším skončilo.

Nevnímala jsem, co dalšího soudce prohlašoval, se sklopenou hlavou a zavřenýma očima jsem stála na místě a přála si, abych se teď probudila v posteli jako malá holčička a celý můj život byl jen jedna noční můra.

Na studené pokožce jsem pocítila horkou slzu, první za celý čas, co jsem tady. Čekala jsem, až přijdou další a slijí se v jeden vodopád slz, ale nic jen jedna jediná. Byla to poslední, co mi po mámě zbylo, to poslední co mi ji mělo navždy připomínat, takovou jaká doopravdy byla. Takovou jakou jsem ji já nikdy neviděla nebo spíš nechtěla vidět.

Na mé paže dopadli čísi ruce. Se sklopenou hlavou jsem se nechala vést dvěma policisty pryč z téhle místnosti snažíc ignorovat se šum překvapených hlasů. Chtěla jsem se jim omluvit, ale věděla jsem, že nedostanu možnost, a tak když se do mého zorného pole dostaly Michealovi boty, zvedla jsem ztěžklou hlavu, Přejela pohledem přes všechny zvednuté oči a roztřesenými rty naznačila upřímné, ale zajisté nedostačující je mi to líto.

I když jsem je spatřila jen na malou chvíli, neustále jsem měla před sebou ten obraz. Ashe jak kroutí nevěřícně hlavou, Mika, který přišel již o druhou osobu ve svém životě, bolest v Quinninýchh skelných očí, pro kterou jsem byla jediná kamarádka, a pak Caluma, jeho bledé tváře lesknoucí se slzami. Ve všech čtyřech párech očí jsem kromě zděšení, smutku a ublížení spatřila velké nepochopení. Takové, které bývalo vždy v Lukových nebesky modrých očích, takové, co tam mělo vždy zůstat, ale dnes po tom všem ho vystřídalo zajisté něco jiného. Jenže to já nemohla vědět. Stál za dřevěnou lavicí se sklopenou hlavou a zaťatými pěstmi, až mu bělely klouby, jako by se na mne nechtěl ani podívat.

Tohle neměl být náš konec, ale osud rozhodl jinak.