She's a good girl [FF Luke Hemmings Cz]

16. I can't believe

Quinn

„Neměla bys tu pořád sedět, akorát se trápíš a neužíváš si života."

„Nebuď jako má máma, Barry," obrátila jsem oči v sloup.

„Já jen, že uběhl další týden a ty tady stále zaujímáš místo vedle Sophiine postele," namítl a já se na něj nepěkně podívala.

„Nikdo jiný tu být ani nemůže a potom co se tehdy stalo.."

„To že pohnula prsty, se ti nejspíš jen zdálo, jinak by ještě stále nebyla v kómatu."

Jeho slova byla jako šíp do srdce. Čistý smrtící průnik mou hrudí. Bolest se rozlévala mými žilami jako jed a z mých očí se nekontrolovaně spouštěly slzy.

„Promiň, já- to jsem nechtěl," vysoukal ze sebe a utekl pryč.

Vážně dík Barry, to jsem teď potřebovala, aby jsi zbaběle utekl a mě tu nechal takhle.

„No tak Sophii, probuď se prosím, udělej to pro mě."

V dlaních jsem mačkala její ruku a hlavu jsem měla opřenou o její rameno. Celým mým tělem otřásaly vzlyky, které se nemilosrdně draly z mého hrdla. Jak jen jsem teď potřebovala obejmout a cítit něčí ruce, jak mě hladí po zádech.

A pak se to stalo, dech se mi uklidnil, vzlyky se vytratily, slzy z mých očí se přestaly kutálet. Pomalu a nejistě jsem zvedla hlavu, očima jsem skenovala její tvář. Výraz v ní se změnil, nedokázala jsem předně říci, co v něm bylo jiné, snad že se jí koutky zvedly lehce nahoru nebo že mimické svaly v tváři se jí napnuly.

Její hrudník se zvedl víc než při jiných nádeších (musela jsem si najít jestli se to tak skloňuje :D) a výdech byl trhavý. V momentě jsem stála v pozoru a nespouštěla z ní oči. Mou hlavou kolovala jediná myšlenka. Probouzí se!

Jenže po pěti minutách bez jakékoliv změny se mé naděje začaly vytrácet. Posadila jsem se pátky na židli a hlavu a čelem se opřela o kraj postele. Svírala jsem pevně víčka k sobě a snažila se tak neodvolit dalším slzám vystoupit na povrch. Leknutím jsem nadskočila, když jsem pocítila stisk na mé ruce. Rychle jsem zvedla pohled k Sophii. Oči mi běhaly po jejím obličeji. Měla lehce pootevřené rty a mírně rozšířené nosní dírky.

Můj dech byl, jako bych právě uběhla maraton, třes ovládal mé tělo a slzné kanálky byly náhle úplně vyschlé. Jako šok pro mě bylo, když se její oční víčka pomalu začala odlepovat od sebe. Bylo neskutečné vidět po více než dvou týdnech hněď jejich očí.

„S-sophii, já- já tomu nevěřím," vykoktala jsem „tohle je snad sen."

Netrvalo dlouho a mé oči byli zase plné slz. Ty její mě pozorně sledovaly a na tváři se jí vytvořil ustaraný úsměv.

„Quinn, neplač," řekla tichým chraplavým hlasem.

„To jsou jen slzy štěstí," zvedla jsem koutky do úsměvu a sklonila se k ní, abych ji mohla obejmout. Její ruce se obmotaly kolem mého krku. Byl to skvělý pocit a já byla šťastná jako nikdy.

„Já musím to říct doktorům," vyhrkla jsem „hned budu zpátky."

Z pokoje jsem vylítla jako blázen přímo k sesterně.

„Je tu někde Barry?" vykřikla jsem za běhu na sestřičku za stolem.

Vyděšeně jsem se na mě pohlédla „stalo se něco?"

„Ona, Sophii se probrala," vysvětlila jsem jí, na což vstala a odběhla někam pryč.

Zmateně jsem za ní hleděla. Zmizela za bílými dveřmi, ze kterých po chvíli vyběhl Barry spolu s ní v patách.

Sledovala jsem jejich postavy, které mě v běhu minuly a zmizely ve dvanáctém pokoji. Během pár sekund jsem se v něm nacházela i já.

„Sophie, jak se cítíte?" zeptal se jí Barry, když se skláněl nad jejím lůžkem.

„Dobře, jen mě bolí hlava," odpověděla mu a podepřela se na loktech.

„Jen v klidu ležte, sestra vám donese něco na tlumení bolesti."

„Kdy můžu jít domů?" otázala se jej naléhavým tónem.

„Uděláme několik vyšetření, a když bude vše v pořádku, za dva dny můžete jít," usmál se na ni a z jejich úst vyšel tichý povzdech.

„Tady to je," přiběhla do pokoje sestra s hrnkem čaje a krabičkou prášků.

„Děkuji," vzala si od ní Sophii hrnek a prášek vložila do úst. Obličej se jí zkřivil nechutí, když polykala hořký bylinkový čaj z nemocniční jídelny a já se nad tím jen uchechtla.

„Necháte nás o samotě?" pronesla ne příliš jako otázku k doktorovi a sestřičce.

Ti na sebe jen pohlídli a společně zmizeli za dveřmi.

„Už si volala klukům?"

„Počkej co, jak.."

„Slyšela jsem vše a taky si vše pomatuji, takže ano nebo ne?" položila mi otázku znova.

„Ne ještě ne," zavrtěla jsem hlavou a myšlenkami zabloudila k větě: Slyšela jsem vše a taky si vše pomatuji.

„Dobře tak jim ani nevolej."

„Ale já jim to slíbila."

„Já vím Quinn, ale mám takový nápad a myslím, že se ti bude líbit."

Sophie

„Nevěřím, že s mě k tomu přemluvila," zakroutila nevěřícně hlavou Quinn a hodila si kufr do taxíku.

„Jo to já taky ne," zasmála jsem se a nasedla „a už se nemůžu dočkat, až tam budeme."

„Já to nechápu, před třemi dny jsi se probudila z kómatu a teď si aktivní jako nikdy jindy," řekla nechápavě.

„Nedělala jsem nic skoro dvacet dní," pokrčila jsem rameny a zasmála se.

„Já bych zapomněla," zasmála se taky.

**

Za nedlouho jsme stály v obrovské hale Sydneyského letiště. Když jsme byly odbavené a prošly kontrolou, posadily jsme se do kavárny.

„Myslíš, že to je dobrý nápad?" otázala jsem se Quinn. Začínala jsem být z toho nesvá a plán, který jsem vymyslela, už se mi tolik nezamlouval.

„Ten nejlepší," usmála se na mě povzbudivě a v očích jí zajiskřilo.

Po delší době jsem tu s další kapitolou. Omlouvám se, že to trvalo tak dlouho, ale nebylo pro mě snadné to sepsat a dlouho jsem uvažovala, jestli Sophii probrat už teď nebo s tím počkat na později.

Doufám, že vás tenhle díl neunudil k smrti a že se vám alespoň trochu líbil.

With love

Sab♥