She's a good girl [FF Luke Hemmings Cz]

11. Friends?

Calum

Seděli jsme v tichosti naproti sebe každý zabavený svými myšlenkami. Muselo být už hodně pozdě, jelikož venku už byla tma, ruch na nemocniční chodbě znatelně utichl a chvíle jakou jsem tu seděl mi přišla víc než nekonečná.

„Promiň," zaslechl jsem a zvedl hlavu k Lukovi.

„Za co?" otázal jsem se ho s nepochopením v tváři.

„Za všechno, byl jsem debil," sklopil obličej k zemi.

„No, to si zjistil brzo," neodpustil jsem si poznámku a ve chvíli mě probodl vražedným pohledem.

„Promiň. To já se omlouvám tobě," pronesl jsem šeptem a Lukův pohled se najednou změnil.

„Takže zase kámoši?" otázal se a já jen s úsměvem přikývl „nejlepší."

Připadalo mi to příliš jednoduché usmíření. Bez vyčítání, křičení, nadávek a urážek. Stačilo jen šest vět, aby jsme za sebou nechaly víc než půlroční nenávist. Možná to ale bylo touhle situací.

Pak nastalo ticho každý jsme se nejspíš opět ponořily do tíživých myšlenek. 

„Ty víš co se Sophii stalo?" prolomil to ticho Luke.

„Ash říkal, že ji srazilo auto," povzdechl jsem si.

Luke po mých slovech sevřel ruce v pěsti, až mu zbělaly klouby a pevně zatnul čelist. 

„Ale toho řidiče prý už má policie," dodal jsem ještě doufajíc, že ho tahle informace trochu uklidní. A nedoufal jsem marně, povolil čelist i ruce. A pak sklopil hlavu „všechno je to moje vina."

Nechápavě jsem na něj koukal a nic neříkal.

„Jsem takový vůl, kdybych se s ní nehádal, nic z toho by se nemuselo stát."

„Tohle neříkej, není to vina nikoho z nás a tvoje už vůbec ne." Přisedl jsem si na gauč vedle něj a kamarádsky ho objal.     

Říkalo se mi to těžko stejně jako kterákoliv jiná lež. Sám jsem obviňoval sebe, kdybych ji tu noc neuložil do své postele a nepřevlékl jí tričko, nedošlo by k té hádce a Sophii by teď místo v nemocničním lůžku ležela v posteli, kterou sdílí s Lukem. A i přesto jsem to řekl. Možná jsem se tím nesnažil přesvědčit jen Luka, ale i sám sebe.

„Objednáme si pizzu?" promluvil najednou a já kývl hlavou „jo, proč ne."

Luke vytáhl z kapsy mobil, vytočil číslo pizzerie a nadiktoval objednávku.

„Jdu čekat pře nemocnici, jdeš se mnou?" otázal se mě a já se místo odpovědi jen postavil a spolu s ním vyšel ven.  

Prosklené dveře se před námi otevřely. Teplý letní vánek ovanul mé tělo a do nosu mě udeřila vůně nočního vzduchu. Byla to příjemná změna po pachu dezinfekce šířícím se po celém špitále. 

„Myslíš, že se probudí?" pohlédl na mě zničeně Luke a mým tělem projel nepříjemný pocit z myšlenky, že by takhle měl končit její příběh. 

„Musí," zašeptal jsem se zatnutou čelistí, aby mi nezačaly téct slzy, jež se při každé myšlence na Sophii draly z mých očí ven. 

„Řekl jsi jí už o.." 

„Ne, ještě ne," skočil mi do řeči. 

Zmateně jsem se na něj podíval „Co když se do té doby neprobere?"

„To já nevím," pokrčil rameny a jeho hlas zněl víc než smutně.

„Nemůžeme to odložit, to nám Adam nedovolí," zakroutil jsem nad tím hlavou a doufal v jediné, že se Sophie během příštího týdne probudí.  

„Já vím," řekl a z kapsy vytáhl mobil „měl bych mu to zavolat."

Vytočil jeho číslo a čekal „Adame?" 

Dál jsem jejich konverzaci nevnímal, věděl jsem přesně co bude následovat. Své oči jsem zaměřil na příjezdovou cestu, po níž přímo k nám přijíždělo auto s nápisem Italian Pizzeria Maxime.  Z auta vysedl muž středního věku a se dvěma krabicemi zamířil ke mně.

„Dělá to třináct dolarů."

"Nechte si to," podal jsem mu dvacetidolarovku a přesvědčivě se mu podíval do očí. Jen ji přijal s mírným kývnutím hlavy, předal mi krabice a odjel zase pryč. 

„Vrátím ti to, Cale," přišel ke mně Luke a vytáhl peněženku.

„Nech to být," odmítl jsem ho. „Co říkal Adam?"

„Nic nečekaného," prohodil a otočil se zpátky ke vchodu. 

Bez dalších slov jsem s ním vešel dovnitř, posadili jsme se na gauč a každý si vzal svou pizzu. Luke feferonkovou a já s šunkou a ananasem. Popravdě, ani ta pizza mi nechutnala, nemít hlad tak ji ani nejím. 

**

„Calume vstávej,"  třepal se mnou někdo.

„Já chci ještě spát," zamumlal jsem a víčka k sobě natiskl ještě víc.

 „Calume no tak," zatřásl mými rameny znovu a já nechtěně odlepil víčka od sebe. Během vteřiny jsem je zase přimhouřil, jelikož mi do očí udeřila bílá zář jdoucí ze všech stran. 

„Calume!" Rozpoznal jsem Lukův hlas a rychle otevřel oči dokořán.

„Kde to jsme?" zeptal jsem se rozhížejíc se zmateně kolem sebe.  

„V nemocnici."

„Takže to nebyl sen," vydechl jsem nevěřícně a složil si hlavu do dlaní. 

„Nic bych si nepřál víc, než aby byl," zašeptal Luke a v očích se mu zalily slzami. 

Nevěděl jsem co dělat či říct, a tak jsem ho jen pevně objal.

„Můžeme za ní?" otázal jsem se, potom co jsem se od něj odtáhl.

„Jo, k vůli tomu jsem tě vzbudil."  

„Tak jdeme ne?" popadl jsem ho za předloktí a vydal se nemocniční chodbou k pokoji č.12, kde ji včera po operaci uložili, jak nám sdělila sestřička.

Před pokojem jsme se zastavili a váhavě koukali na sebe. Až teď jsem si všiml, jak strašně Luke vypadal. Pod očima měl výrazné kruhy, vlasy rozcuchané do všech stran a v obličeji se mu jasně značila únava.  Nejspíš celou noc nespal.

„Můžeme?"