Labyrint a Já

Žádný mami! A už vůbec ne tati!

,,Jdeme?" otážu se napruženě culícího se bažanta. Jen přikývne a taky se postaví na nohy.

Rozběhnu se do Dvora. Mám hlad jako... no jako Spirito, jsem zvědavá na to, co Pánvička uklohnil tentokrát.

,,Pánvičko! Doufám, že na nás něco zbylo!" halekám už z dálky. Chlapec v okýnku se potěšeně zazubí.

,,Pro vás vždycky.." vysekne lehkou poklonu a nandá mi na talíř velkou porci rizota.

,,To vypadá skvěle!" pochválím, jen tiše v duchu doufám, že to tak bude i chutnat.

Bleskově se dvěma talíři zapluju ke stolu, u kterého už sedí Minho s Chuckem, jenž o něčem vášnivě debatují.

,,Ciao čóni.. o čem je řeč?" přifařím se k nim. Thomas si po chvíli přisedne, plaše vedle mě. Usměju se, chová se jako zvířátko.

Minho si mě změří pohledem, na tváři se mu zjeví škleb od ucha k uchu.

,,Hlavně jí neříkej mami, jasný bažo? To bys taky mohl skončit hlavou pod zemí." řehtá se svému vlastnímu vtipu. Porotočím oči.

,,Jmenuje se Thomas... babi.." oplatím mu stejnou měrou, nad jeho nabručeným výrazem se začnu smát, Thomas s Chuckem se okamžitě přidají, Minho momentálně vypadá jako nasraná želva.

,,Když už, tak aspoň tati.." chlípně se zakření.

,,Na to zapomeň, dědo.. žádný takový.." vypláznu na něj jazyk.

,,Tak baža si vzpoměl?" přikulhá k nám Newt. S úsměvem pokývám hlavou.

,,A kterej z těch dvou??" Gallyho obličej se zjeví kousek od Thomase. Zamračím se a zatlačím mu hlavu pryč od nás.

,,Thomas." zachraptím ještě, dál už se nerušeně a nezaujatě věnuju rizotu. Tentokrát se mi podařilo ho sníst celé.

Přivřu oči a ponořím se hluboko do své mysli, snažím si vzpomenout si alespoň na jednu jedinou věc.

,,Děje se něco?" vytrhne mě z myšlenek Newt. Tázavě se zadívám na kluky u stolu, veškeré jejich pohledy směřují na mě.

Rychle se usměju a kývnu. Měla bych se v tom dumání trochu krotit.

,,Echm.. ty.." naznačí mi Thomas něco. Nechápavě nadzvednu jedno obočí.

,,Brečela jsi.." prohlásí Minho bez okolků. Vytřeštím na něj oči.

,,Já??" vůbec o tom nevím, otřu si hřbetem ruky tváře a opravdu. Jak se mi to mohlo ksakru stát?

,,Em.. já... omluvte mě.." vstanu od stolu div se nepřerazím a pádím pryč. Slyším za sebou hlasy jak na mě volají, pak kroky.

,,Ne.. já chci být sama.." šeptám, zamračím se a ještě přidám do kroku, jen doufám, že za mnou neběží Minho, tomu neuteču.

Vběhnu jako střela do lesa, začnu kličkovat. Pak, když mám dojem, že jsem pronásledovatele alespoň na chvíli setřásla, se co nejrychleji vyškrábu do větví. Posadím se co možná nejvýš, na větev, která by mě mohla udržet.

Spirito, jak se zdá, zůstal s Thomasem. Je spolehlivej.. a zdá se, že mě chápe i o dost líp než kdokoli jiný. Dokonce i lépe než já sama.

Slyším praskání větviček, někdo je přímo pod stromem, na kterém sedím. Skrčím nohy, sednu si co nejvíce do větví mezi listy, aby mě nebylo vidět.

,,Haló? Kde jsi?? Jsi.. jsi v pořádku?" Thomas. Musím se lehce a smutně usmát. Jeho bych možná poblíž mohla mít. A možná se mu svěřit.

,,Tady jsem Thomasi.." zahalekám tiše. Hnědovlasý kluk zvedne hlavu a zamžourá na mě. Jeho tvář prozáří úsměv. Vyšplhá za mnou.

,,Co se stalo?" zeptá se po chvilce klidného ticha. Pokrčím rameny, vlastně si nejsem jistá.

,,Já nevím.. snažila jsem se si na něco vzpomenout.. a pak už nic, kromě toho, jak jste mě z přemýšlení vytrhli.." zavrtím bezmocně hlavou.

,,Mimochodem.. jsem Kansey (Kenzí) ale můžeš mi říkat i Ansey (Enzí) nebo jinak, jak chceš...." usměju se na něj vlídně.

,,Kansey? Páni.. to.. to je dobrý.." oplatí mi Thomas úsměv. Pokývám hlavou.

,,A hlavně obtížný na vybavování v hlavě..." uchechtnu se. Chvíli opravdu trvalo než jem to správně poskládala.

,,Jaký tu máš z toho pocit?" vyhrkne najednou Thomas. Propálím ho nechápavým pohledem.

,,Jak to myslíš?" žádám objasněnění pro blbý. Mám potíže chápat odlišné myšlenkové pochody.

,,Jak se tu cítíš.. celkový dojem z toho tady.." ujasní baža svou otázku. Škubnu rameny.

,,Zatím takový zvláštní, hodně zmatený... ale Placeři se dají přežít... teda když si je zkrotíš... Co ty?" zachraptím nejistě.

,,Zdá se mi to vcelku v pohodě. Zatím.." napodobí můj hlas. Musím se zasmát, imitace mu vůbec nejde.

,,Nechceš se vrátit? Budou mít strach co se s tebou děje.." Nebudou.. probleskne mi v mysli. Zavrtím hlavou abych zahnala vše negativní a začnu sešplhávat dolů.

,,Proč by měli mít strach?" nedá mi to nakonec. Přeci jenom jsem zvědavá holka.

,,Bojí se, že bys mohla zase utéct do Labyrintu.." trhne hlavou směrem k jedné z bran.

,,Aha.." pokývám se svěšenou hlavou. Čučím na špičky svých bot, nakopnu kamínek, jenž odletí do volného prostranství Placu.

,,Ach jo.. být tak stromem, nebo kamenem!" zaskuhrám lítostivě. Thomas si mě změří pohledem od hlavy až k patě.

,,Proč?" optá se po chvíli opatrně. Kouknu na něj, zírá do země, ruce v kapsách a pomalým šouravým krokem se udržuje na pozici vedle mě.

,,Jen tak si roste, leží, stojí a nemusí nic jinýho řešit..." pokrčím rameny neurčitě a zašklebím se.

,,Aha.. Tak to jo, už chápu." usměje se s pohledem zapíchlím do půdy
Divím se, že za ním nezůstává po jeho pohledu táhlá díra, něco na způsob vyschlého koryra říčky nebo potůčku. Jeho laserový pohled by mohl krájet vše. Od kamenů až po mlhu. Musím se uchechtnout nad tou představou.

,,Tak co? Jakej byl výlet? A copak jste tam prováděli? Hm?" huhlá Minho se smíchem. Spirito se ke mně rozběhne se zběsilým ale vřelým vrtěním ocasu.

,,Hele tati.. dej si pohov... jen jsme si povídali..." ušklíbnu se na něj a pořádně mu rozcuchám vlasy.

,,Ej!! Tak to ne todleto!! To v žádným případě!!" s jekotem se za mnou rozběhne. A sakra! pádím pryč co mi nohy stačí, díky bohu mi ty tři měsíce v Labyrintu pomohli, abych byla schopná mu utéct, teda doufám..

,,Stůj ty přerostlá ještěrko!! Chci odvetu!!" křičí jako smyslů zbavený. Skvěle, znám jeho slabinu... uculím se a protočím oči.

,,Až naprší dědo!!" se smíchem ještě zrychlím a vletím do lesa, kličkuju mezi stromy, zpomaluju, zrychluju, otáčím se k němu obličejem a pak zase zpět. Provokuju ho jak jen to jde.

Když získám dostatečný náskok, usmyslím si plán. Nakonec zapluju do jednoho křoví. Slyším jeho kroky a dech, jak se ochomítá kolem. Volá a já mám co dělat abych se nezačala hihňat jako malá.

,,No počkej.. já si tě najdu!" vrčí tiše a otočí se zády k mému keři. Té situace využiju a skočím mu na záda.

,,Hyjé!!" vykřiknu se smíchem. Minho a se po mně chvíli ohání aby mě taky rozcuchal, nedaří se mu ani to, ani pokus o to setřást mě. Po delším zápasu to vzdá a poklusem se vydá do Dvora.

S vítězným pokřikem si užívám cestu na své nasupeném oři.

,,Slavný to návrat!!" výská rozesmátě. Když na nás upoutám veškerou pozornost, vypuknou Placeři smíhy, dojednoho.

,,No počkej.." hrozí mi Minho, jenže je v jeho hlase slyšet smích, to se jako hrozba prostě brát nedá. Se smíchem jen kývám hlavou.