Labyrint a Já

Kroky

,,Pšššt.." přiložím si ukazováček na rty a pohlédnu na Spiritoa.

Jen zavrtím ocasem a zastřihá ouškama. Zaposlouchám se, kroky, někdo sem běží.

Ustrnu Opravdu slyším to co si myslím?? vykulím oči a skrčí se za jednu ze zdí, vykouknu jen malinko.

A koho to nevidím, nějaké dva chlapce klusající pospolu.

Zatajím dech, když probíhají kolem nás.

,,Co jsou zač?" špitnu směrem k mému chlupatému společníkovi.

Podívá se na mě pohledem co jasně říká "nemám páru kdo to je, ale jdem je sledovat" musím se usmát.

Kývnu a potichu se rozběhnu za hochy. Držím si vcelku velkou vzdálenost, aby mě neslyšeli, snažím se být co nejméně nápadná.

Málem jsem se ale prozradila, když jsem špatně došlápla a málem si zvrtla kotník.

Otočili se, já však stihla zaplout za zídku, dokonce i Spiritoa se mi podařilo stáhnout k sobě dřív, než ho zaregistrovali pohledem.

,,Páni.. ti mají extra výdrž.." sípu a lapu po vzduchu, když je pronásledujeme zhruba čtyři hodiny v kuse, dobrá, měli jednu malou přestávku na pití.

Teď zrovna obědvají, dojde mi, že já jídlo žádné nevzala a začínám mít hlad.

Můj vlčí přítel se však zdá naprosto v pořádku a natěšený na další běh.

Divím se, kde bere tolik energie. I když mám takový neblahý pocit, že cestou zpátky ho ponesu.

Je jen škoda, že on nemůže nést mě. Nad tou představou se musím uchechtnout.

,,Slyšels to?" ozve se najednou jeden z kluků.

Trhnu sebou Co když nás slyšel? Nebo spíš mě?? panikařím.

,,Co jsem měl slyšet?" ptá se znuděně druhý.

,,Ten smích.. myslíš, že to byl někdo z ostatních frasáků? Co když si znás chtějí udělat srandu a vystrašit nás, abychom si ploptly do kalhot?"

,,To je nesmysl.. zkoumají svojí sekci. Máš slyšiny čóne."

Frasáků? Ploptly? Sekci? Čóne? Co to ksakru je?? vyměním si nechápavý pohled se Spiritoem.

Zarazím se. Je možné aby měla zvířata takovýhle nechápavý výraz? Asi ano, a nebo už mi z toho hrabe. zamrkám, chlapci už zase vstávají.

Vyčerpaně a znaveně zasténám, ovšem co nejtišeji samozřejmě.

Připadám si jako vyžvýkaná žvýkačka, nebo dvakrát použitý toaleťák.

I když nejblíže je tomu asi ten pocit, jako kdyby mě právě přejel parní válec, protřu si oči a vstanu.

Spirito opustí můj klín, na kterém doteď odpočíval. Nedočkavě zakňourá.

,,Pšššt..." tiším ho téměř okamžitě.

,,Slyšeli to ty tvý frasácky uši alespoň teď?" odfrkne si jeden z nich, ten první.

,,Hele, kolikrá ti mám říkat, ty čóne, že tady nikdo není kromě nás?" klidný hlas druhého z kluků se nenechá vyvést z míry a stojí si za svým.

Kdyby jen věděl, kdo se za nimi nenápadně blíží, změnil by na jejich samotu názor.

Pobaveně se nad tím ušklíbnu a vyrazím.

,,Co měl vlastně ten Gallyho frasáckej ksicht za problém?" vyhrkne jeden.

,,Kdy?" uchechtne se jeho společník.

,,Dnes při snídani, ty čóne.." povzdechne si.

Přísahala bych, že nad tím protočil oči.

Radši, než abych poslouchala jejich dohady přemýšlím nad tím, kolik jich vlastně je.

Tady jsou dva, pak nějaký Gally, Alby a .. kdože? Owen, Clint a Jeff, měli spor při snídani. To už máme sedm, plus nějací co mají na starosti své sekce.

Tudíž minimálně devět osob. Kde ale jsou? Také rozmístěni po tomhle.. co je to vlastně za stavbu?

Nahlas polknu, mám úplně sucho v krku. Na chvilku pozastavím a předkloněná, s rukama na kolenech, se snažím popadnout dech.

Spirito mě nutí jít dál, tahá mé nohavice a poskakuje kolem dokola.

,,Už jdu, už jdu.." zašeptám. Když ale vzhlédnu, ti dva hoši se otáčí.

Ztuhnu, zatnu všechny svaly, okamžitě chytím neodbytné vlče a zalezu do postraní chodby, doufám jen, že mě nezahlédli.

Přímo by se dalo říci, že se skoro modlím abych zůstala neobjevena.

--

,,Konečně.." zafuním a ztěžka dosednu na bednu v břečťanu.

,,Už nikdy nic takovýho nepodnikneme.." Spirito stáhne uši k hlavě a prosí mě pohledem.

,,...bez jídla a vody.." dodám poraženecky. Vážně jsem se teď vzdala vlčeti?? proběhne mi hlavou myšlenka. Jeho pohled se okamžitě rozzáří, v očích mu jiskří malé plamínky.

,,Víš, že seš nehorázně roztomilý zvíře?" uculím se a přežvykuji kus sušeného masa, je to lepší než jsem očekávala, tudíž mě to příjemně překvapilo.

Od prvního sledování těch dvou hochů, uplynulo víc jak dva týdny. Spirito nabral na váze, myslím tím samozřejmě svalovou hmotu, ne že by byl tlustý, to za těchto podmínek ani nešlo, a poporostl. Ne o moc ale aspoň trochu.

Taky jsem se naučila to, kudy většinou ty slizké obludy chodí a hlavně kdy, a jak zabezpečit to trhlé vlče, abychom před nimi nemuseli každé ráno utíkat, když se rozhodne hlídat.

,,Spirito, trochu uber na rychlosti." zvolám se smíchem. Černá šmouha, letící víc jak tři metry přede mnou, trochu zpomalí.

,,Díky.." vydechnu unaveně, když ho doběhnu. Zatahám ho za kůži na krku, naznačím mu, ať se schová ke mně do jedné z vedlejších chodeb do stínu.

,,Co si o tom myslíš?" slyším už z dálky škodolibé uchechtnutí, ten hlas poznávám. Je to ten asiatský chlapec, který se mi zdá sympatický, jen schovaný za tvrdou slupkou sarkasmu a nepříjemného chování.

A jinak ano, našli jsme si se Spiritoem místo, kde ty dva každé ráno potkáme a vydáme se s nimi běhat.

Ze začátku se to ani nezdálo, ale velmi to posilovalo kondičku a já teď s nimi držela krok, dech sice ještě moc ne, ale to se podřídí až zase časem.

,,Co bych si o tom měl myslet? Nic si nemyslím.. Je to frasáckej zmetek co si to zasoužil.." funí do rytmu kroků druhý.

,,Obvyklá debata?" mrknu na chlupaté zvíře, jenž mi sedí na špičkách bot. Musím se uculit, skoro se nezměnil.

,,Asi máš pravdu čóne.. ale stejně, je mi ho vcelku líto." ušklíbne se.

,,O kom je asi řeč dnes?" pobaveně hledím na ty dva, po chvíli prásknu do bot, ne doslovně, a pádím za nimi. Pár metrů si ale držím odstup.

,,Měl bys jim dávat víc do těla. Pak by neměli čas na takový frasácký.." přestanu vnímat, docvaklo mi to. Hlavní téma je stejné jako včera, zazubím se.