Labyrint a Já

Prolog

,,Ssss.. au.." zasyčím bolestí a ani se nepokouším otevřít oči, vím co by následovalo. Otřesná bolest hlavy a ostré světlo bodající do očí.

Zkouším se rukama zapřít o kamennou a chladnou zem.

Nadzvednu se a posadím do tureckého sedu.

Zmáčnu si spánky, lehce pootevřu jedno oko a zkouším se zrakem probít skrz oslepující sluneční paprsky.

,,Co to..??" zlomí se mi údivem hlas, když otevřu i druhé oko a rozkoukám se.

Všude kolem mě jsou vysoké a masivní zdi z kamene, střecha nikde není, jen našedlá obloha s pařícím sluncem.

,,Kde to jsem?" zeptám se nahlas, nikde však nikoho nevidím ani nic neslyším. Je tu až mrtvolné ticho.

Zamyslím se nad tím, v tom mi to dojde. Já nic nevím!!! bleskne mi myslí.

Šoupnu se v sedě k jedné ze zdí a opřu se o chladný beton, zakloním hlavu a párkrát s ní do stěny uhodím.

Nedocílím ničeho jiného než bolesti zátylku a mžitek před očima. Žádné vzpomínky se nevrátily.

,,Kdo jsem? Kde jsem? Proč tu jsem?" šeptám do ticha, jenž mě ohlušuje.

Znovu oči zavřu, skrčím nohy, přitáhnu si je k sobě a bradu položím na kolena.

,,Pomoc.." vydechnu neslyšně. Vtom se najednou ozve zakňučení. Rychle se tím směrem podívám.

U dvou velkých beden, asi tři metry ode mě, se krčí malé černé chundelaté klubíčko.

Prohlíží si mě tmavě hnědýma, skoro černýma očima plnýma zoufalství a frustrace, uši přitisknuté k hlavě.

Zvědavě zkoumám chlupatou věc, jenž zvedne hlavu a nastraží jedno ucho.

,,Ahoj..." zašeptám, napřímí i druhé, zmateně vnímá můj hlas.

,,Neboj se mě.. pojď sem." usměji se. Pomalu vstane a na svých tenkých nestabilních nohách se šourá mým směrem.

S hlavou u země se přibližuje krok za krokem, je to pes, ne ne, vlk. Podle divočejšího výrazu a identickým zjevem a postavou, je nemožné si ho splést.

Opatrně k vlčeti natáhnu levou ruku, očichá si mě a po mé kůži na ruce přejede mokrý a studený čenich.

Zahihňám se jako malá, lechtá to, avšak zároveň mám radost, že tu nejsem úplně sama.

,,Ty jsi ale hodný kluk.." hladím ho po hlavě, váhavě ale odhlodlaně mi vleze na klín a uvelebí se tam. Drbu ho mezi ušima, slastně přivře očka.

,,Co myslíš, že je v těch krabicích?" promluvím po dlouhé době, co jen tak sedíme a odpočíváme, snažím se přijít na to, kde asi jsme.

Jako kdyby to vzal jako výzvu, vyskočil a hnal se k bednám. Na jednu z nich začal dorážet čumákem a škrábat drápkama.

Zvednu se též, otevřu bednu a podivím se. Oblečení, pár dek, věci na hygienu, jídlo.

Rozhodnu se započít dobývání i do druhé. Po chvilce zápasení se mi zadaří odklopit víko a tak nenápadně nakouknu dovnitř. Skoro jakoby na mě mělo vyskočit nějaké strašidlo.

Vidím jídlo, lékárničku a pak nějaké prazvláštní předměty, u kterých netuším na co jsou. Vytáhnu si jablko a pro mého zvířecího společníka nějaký menší kus masa.

,,Jak ti vlastně mám říkat?" oslovím vlčka zabývajícího se kusem žvance. Probodne mě "to je na tobě" pohledem.

Uchechtnu se a zkouším nad pár jmény popřemýšlet. Zadumaně si prohlížím každý jeho rys, sval a hlavně si všímám ladnosti pohybů.

,,Budeš se jmenovat Spirito.." vybaví se mi zničeho nic v mysli pár italských slovíček.

Spirito se mi zahledí do očí a štěkne, hádám, že na souhlas. V tu chvíli bych přísahala, že se v jeho očích zablesklo pobavení a štěstí.

Zaslechnu někde v povzdálí kovový cinkavý zvuk, zaposlouchám se.