Labyrint a Já

Komplikace

,,To víš že můžeš, Kansey, nesmíš se tam vrátit.. Ne sama, ne nadobro." zavrtí hlavou na protest a zamračí se, ne naštvaně, ale smutně.

,,Promiň Thomasi.." začnu couvat směrem do Labyrinthu, musím se tam vrátit, musím pryč.

,,Kansey, nedělej to!" už jsem byla odhodlaná se otočit a utéct k předešlému životu, když vtom se někdo vyřítí z lesa a sejme Thomase na zem.

,,Thome!" vyjeknu zděšeně a vrhnu se k nim, Thomas se ale zpod toho kluka dostane a rozeběhne se pryč.

,,Není to Ben?" zamračím se a běžím za nimi.

,,Pomooc!! Pomoc prosím!!" ozývá se Placem Thomasův křik, všichni co ho zaslechli se začali rozhlížet a sbíhat k těm dvoum.

,,Bene! Bene přestaň! Nech ho!!" snažím se ty dva od sebe odtrhnout. Několik Placerů se k nám přidá a odtrhnou Bena od Thomase.

,,Jsi v pořádku?" chytnu hned Thomase za tvář a prohlížím si jeho obličej, jestli je v pohodě.

,,Jo, jsem." řekne, ale moc přesvědčivě to nezní. Obejmu ho a zvědavě kouknu na Bena.

Někdo mu vyhrne tričko a nám se naskytne pohled na ošklivou ránu na jeho břiše, od které vedou jakési tmavě modré až fialové žíly.

Zděšeně zabořím hlavu do Thomasova hrudníku, nechci se na to dívat, nevím co to je a asi to radši ani vědět nechci.

,,Je uštknutej.." prohlásí Newt a zamračí se na nás.

,,Cože?" zeptá se Thom, zatímco mě konejšivě hladí po zádech.

,,Rmut ho uštknul.. Odneste ho!" pár kluků vezme Bena a i s meďáky se vydají někam pryč.

,,Tohle místo je...eh.. musíme se dostat pryč.." slyším Thomasův šepot, jen nepatrně kývnu hlavou, na to ale potřebujeme vejít do Labyrinthu a najít cestu ven, mohla bych to zkusit, byla jsem tam na to dostatečně dlouho.

,,Sama to nezvládnu." řeknu o pár hodin přemýšlení později, když spolu s Thomasem sedíme v koruně jedné borovice.

,,Půjdu si promluvit s Minhem."

,,Není tu." zarazí mě.

,,Cože?"

,,S Albym šli do Labyrinthu stopovat Bena." při vzpomínce na chudáka Bena, kterého vyhnali do Labyrintu úplně samotného se mi sevře žaludek.

Vím, že byl nebezpečný. Ale i tak, strach v jeho očích, prosby a křik mi pořád znějí v uších, naskočí mi husí kůže.

,,A.. Ale.."

,,Pssst.. Neboj, to bude dobrý. Už brzy odsud zmizíme.." konejšivě mě obejme, zhluboka se nadechnu  a zavřu oči.

Mám chuť utéct neznámo kam, zmizet a ne bojovat za svobodu a volnost, za to dostat se odsud. Vím, je to slabošský, ale já nevím co dělat.

Jsem ztracená, všechno se najednou mění a z poklidného chodu Placu se stává boj o přežití. Bojím se, co přijde dál.

Zaslechnu hluk a křik, ani jsem si nevšimla, že už se stačilo sešetřit.

,,Minho a Alby!" dojde mi a bleskurychle slezu ze stromu. S Thomasem v patách se rozběhnu za ostatními k jedné z bran.

,,Nevidím je. Nikde je nevidím!" chytnu Thomase za ruku, ten mi jí stiskne v projevu podpory.

,,Hele támhle! Támhle jsou!!!" Placem se rozprostřelo překvapené ticho, které následovala salva rozrušeného jásotu, dokud nám nedošlo, že Alby není při vědomí a Minho je na pokraji sil.

A jako kdyby toho nebylo málo se začaly zavírat brány. Všichni přítomní začali hlasitě povzbuzovat Minha.

Já ne. Já jen stála se zatajeným dechem a bála se následujících vteřin, v hlavě mi šrotovala myšlenka na to, že bych mohla vběhnout dovnitř a pomoct jim, ale ani tak bychom to nestihli.

Ale i tak, touha pomoci byla silnější než tušení brzkého konce a já se začala prodírat davem, rozběhla jsem se směrem ke skoro uzavřené bráně, ale někdo mě odstrčil stranou.

,,Thomasi nee!!!" vykřiknu vyděšeně.

Thomas, jeho starostlivý pohled bylo to poslední co jsem viděla, dokud nezmizel ve skvíře mezi kamennými masivy, které se hned nato bez návratu zavřely až do dalšího dne ráno.

,,Ty hlavo skopová! Cos to provedl..! Nikdys tam nebyl!" posadím se a cítím se prázdná, ztuhlá a naprosto bezradná.

,,Oni to zvládnou, musí!" zvednu hlavu k ostatním placerům. Ti si mě měří nevěřícným pohledem.

,,Můžeme v to doufat, nic jiného než víra nám teď nezbývá.." jen přikývnu. Rozhodnu se ustlat si u brány a počkat si na to, až se ráno všichni tři vrátí.