Slečna Clara zrovna nesla na zahrádku tác se dvěma šálky výtečného indického čaje a ještě výtečnějšími čajovými sušenkami, když tu spatřila Mývala, jak zlostně vrčí a poskakuje na jedné tlapičce. Svým způsobem by to bylo velmi rozkošné, kdyby panu Mývalovi nestříkala od tlamičky pěna.
"Snad nemá vzteklinu," pomyslela si slečna Clara a začala přemýšlet, kde má uschovanou svou zánovní pušku na mývaly.
Ale Mýval vzteklinu neměl, ač byl vzteklý až hanba. Věci se měly úplně jinak. Když slečna Clara odešla, aby pro svého hosta a nového přítele v jedné osobě připravila chutné pohoštění, rozhodl se pan Mýval, že bude chvíli brouzdat po oné primitivní komunikační síti, které se na Zemi říká internet. Mýval sice již viděl komunikační systémy, které by si s tímto nedomrlým nedonošeňátkem leda tak utřely pozadí nebo ještě hůře, vyčistily nos (ano, v některých kulturách se jedná o správné pořadí), ale tato primitivní planeta se prostě na nic lepšího nezmohla. Jakmile tedy během několika sekund vstřebal veškeré lidské vědění, jež se nashromáždilo během doby, kdy na Zemi nebyl (už to byl nějaký ten pátek), usmyslel si, že začne svými dotěrnými (ale roztomilými) pacičkami vyhledávat témata intelektuálně méně náročná. I zabrousil do oblasti literatury. Leč nezastavil se a pokračoval do sekce beletrie. A pak jeho hrůzná cesta směřovala do sekce fantasy.
A náhle Mývala polil ledový pot.
Nic horšího se snad ani nemohlo stát.
Ne, ne... to nemůže být pravda, myslel si pan Mýval, když četl ony příšerné řádky.
Ale opak byl pravdou. Pravdou tak krutou, že se panu Mývalovi na chvíli zastavilo srdce. Jistě by ho to zabilo, kdyby neměl ještě jedno.
Mýval toho již ve svém podivuhodném životě zažil mnoho, bojoval s Daleky, zastavil Kyberlidi, porazil tuny dalších mimozemských oblud, asi byl někdy i člověk (možná), ale na něco tak hrůzného ho to nedokázalo připravit.
Slečna Clara se podívala na obrazovku.
"Ale jen klid," řekla, když si přečetla onu příšernou a do nebe volající obludnost, "Martin ty Větry zimy jednou dopíše, jen to nebude hotové dřív než seriál."
Pan Mýval se zarazil. Pomalu se na slečnu Claru otočil a v očích měl jen čirý odpor a zášť, doplněné o ždibec absolutního nepochopení.
"Vrrhrr...?" pronesl nevěřícně.
"No, snad jsem toho snad tolik..." řekla slečna Clara obávajíc se, že její život se chýlí ke konci.
"Vrrhrr," začal najednou kroutit hlavou Mýval a v jeho tváři se zčistajasna objevilo něco jako úsměv, kdyby ovšem mývalové měly nějaké mimické svaly, což nemají.
Pan Mýval se rozeběhl ke své budce a překvapenou slečnu Claru táhl za sebou. Když byli uvnitř, slečna Clara se rozhlédla kolem. Něco jí na té staré policejní budce připadalo zvláštní, ale nějak nevěděla, co. Po chvíli přemýšlení se podívala na pana Mývala, který jakoby radostně očekával nějakou její reakci. Slečna Clara se začala cítit trochu trapně, neboť si nebyla úplně jista tím, co po ní onen pruhovaný halama chce.
"Ehm... hmm, tedy... abych tak řekla... hmmm..."
Pan Mýval na ni stále zíral a nadějně očekával patřičnou větu, kterou ale slečna Clara ani za nic nemohla dát dohromady. Ano, NĚCO na té budce nebylo úplně v pořádku, NĚCO jí na ní přišlo zvláštní. Jenže CO?
"Je to tady opravdu... hmmm... opravdu pěkně... zařízeno, že ano. A ta věc uprostřed, co pořád tak jakoby vylézá a zase zalézá, vypadá opravdu... hm... starožitně a tak jaksi sem hezky... zapadá a... hmmmmmmm..." snažila se slečna Clara mlžit, ale nebylo jí to nic platné.
"Vrrhm?" zkusil se opatrně zeptat pan Mýval a začal svými malými pacičkami poukazovat na jistý vizuální rozpor mezi vnitřkem a vnějškem modré policejní budky, ve které se právě nacházeli.
Slečna Clara zmateně pozorovala jeho pantomimu, ale stále ji nic nenapadalo.
"Je to tady tak jakoby..." pronesla již značně vyčerpaně. "Prostorné?" řekla nakonec.
Mýval se zarazil, chvíli na slečnu Claru zíral, ale pak mávnul pacičkou a obrátil se k ovládacímu pultu. Slečna Clara si konečně oddechla. Hádanky jí nikdy nijak zvlášť nešly.
Pan Mýval si chvíli pohrával s různými knoflíky, tlačítky, páčkami, táhly, obrazovkami, zásuvkami, dráty, jiskrami a několika hrnky kafe, které stály na ovládacím zařízení. Po chvíli se ozvalo malé žuch a vruum a bác a bžum a celá budka utichla. Pan Mýval vzal slečnu Claru opět za ruku a vedl ji zase ven z té podivné modré policejní budky.
Když se slečna Clara pořádně rozhlédla kolem sebe, seznala, že se již nenachází na trávníčku na dvorečku svého malého domečku, ale že se právě naopak nachází v domečku někoho úplně jiného.
Už už se chtěla zeptat pana Mývala, kde to sakra práce a krucipísek jsou, ale najednou někdo vešel do místnosti, ve které se nacházeli. Byl to velmi kulatý pán s vousy a brýlemi a malou roztomilou čepičkou na hlavě. Zrovna si asi došel pro něco dobrého k snědku, protože měl tváře ještě celé pobryndané. Než něco stačil říci pán slečně Claře nebo slečna Clara pánovi, stalo se něco neočekávaného. Pan Mýval se rozeběhl tak rychle, že by to bylo stěží postřehnutelné, a to i kdybyste si ten pohyb nakrásně pustili třeba na poloviční rychlost, a s výkřikem "Vrrrrrrrrčhrmhrrrrrrč!" se na nebohého otylého pána vrhl. Slečna Clara raději odvrátila zrak, protože byla slušně vychované děvče a věděla, že takové příšerné násilí není nic pro její oči.
